Vydejte s námi knihu „Děvče od pramenů Berounky“

Pomozte na svět vzpomínkové knize, která vznikala před třiceti lety na pobřeží Tichého oceánu. Děj se odehrává v Plzni a jejím nejbližším okolí před německou okupací, za druhé světové války a po osvobození.

Kniha „Děvče od pramenů Berounky“ nebyla původně určena k publikování. Přináší však velmi zajímavé svědectví dospívající plzeňské dívky se smyslem pro humor a hlavou plnou snů. O Libušino svědectví, které s nadhledem popisuje události z let 1926–1948 v Plzni a jejím okolí, se s vámi chceme podělit.

Autorka Libuše Netrvalová (1926–2020) byla rodačkou z Doubravky u Plzně. Za svobodna se jmenovala Libuše Novotná. Roku 1948 utekla jako dvaadvacetiletá za svou láskou a vidinou pohádkového života z Československa do zámoří a zavřela si tím na dlouhá desetiletí dveře k místům, která milovala a která měla hluboko ve svém srdci. Od roku 1949 do své smrti v roce 2020 žila v kanadské emigraci, kde se také provdala a změnila příjmení. Většinu života strávila ve Vancouveru.

Kniha vás nejprve zavede do období první republiky, následně s Libuší budete prožívat nelehká léta dospívání v časech německé okupace a ve třetí části vzpomínek dostanete příležitost vstoupit s autorkou krátce na prkna, která znamenají svět. Libuše se totiž po osvobození stala nejprve herečkou činohry městských divadel v Plzni a později pracovala jako externí redaktorka nově založeného plzeňského studia Československého rozhlasu. Jako studentka, herečka a redaktorka se Libuše setkávala s řadou zajímavých osobností plzeňského kulturního života, které vám ve svých vzpomínkách představí.

Ve vyprávění poznáte plzeňskou čtvrť Doubravku a její každodenní život tak, jak vypadaly před vypuknutím druhé světové války. Kniha obsahuje příběhy ze studií na středních školách v Plzni, líčení ničivého spojeneckého náletu na Doubravku, osvobození Plzně a setkávání děvčat s americkými vojáky. V knize samozřejmě nechybí zamilování, nepochopení, rozchody a útěky. Ve vzpomínkách je možné najít i dva tragické příběhy, které se Libuše během jejího dětství a mládí velmi dotkly.

Nejoblíbenějším místem autorky byly Šťáhlavy na jižním Plzeňsku. Touto vsí protéká řeka Úslava, která se pak u sv. Jiří v Doubravce vlévá do Berounky. Než se tak stane, musí řeka urazit ještě dvacet kilometrů – přes Sedlec, Starý Plzenec, Koterov, Božkov a Lobzy. Libuše si ale našla kratší cestu z Doubravky do Šťáhlav – zadem, přes lesy, Letkov a Starý Plzenec. Touto cestou prchala v dubnu pětačtyřicátého roku s maminkou a naloženým vozíkem po ničivém spojeneckém náletu na Plzeň.

Libuše do Šťáhlav pravidelně jezdila za prarodiči a setkávala se zde s rodinou své maminky. Brávala sem kamarádky a prožívala tu i všechny své lásky. Nade vše milovala lesy táhnoucí se k Rokycanům a k Mirošovu i tajemnou řeku Úslavu s jejími zátočinami.

Když se Libuše zamilovala, byly Šťáhlavy místem, kde její láska rozkvétala, a když prožívala těžké chvíle, jezdila si sem léčit bolavou duši. V okolních lesích Libuše znala každou cestičku, strom a pařez a na řece dokázala pojmenovat všechny tůně, stromy a skalky. Promítala si tato místa do básní českých klasiků a sama zde verše skládala. Na břehu řeky ve Šťáhlavech vznikla také jedna z nejhezčích Libušiných básní – Vyznání Úslavě.

Libuše nikdy v životě na Šťáhlavy nezapomněla, a to ani po svém odchodu do emigrace v roce 1948. Jakmile dostala první příležitost, znovu se sem se svou malou dcerou Michalkou vypravila. Psal se rok 1967 a Libuše část návštěvy strávila u známých na hájovně Potoky v lesích mezi Lopatou a Rakovou. Nepřekvapí, že poté, co Libuše roku 2020 v Kanadě zemřela, vrátil se její popel na místo, které měla nejraději – do lesů nad Šťáhlavy.

Kniha čtenáře zavede také na další místa, která Libuše měla ráda – na šumavský Špičák, na Janov u Mirošova nebo k rybníku Kalich u Kamenice nad Lipou, kde se Libuše v dětství každoročně měnila na indiánku z kmene Minehaha.

Vzpomínky končí léty 1948 a 1949. Libuše v té době udržovala tři vztahy. Zasnoubena byla s knihkupcem Edou, na nezávazné schůzky chodila s geometrem Joskou a dopisovala si s americkým vojákem Perrym. Koncem roku 1948 Perry Libuši přesvědčil, aby za ním přijela do Spojených států. Libuše s vidinou sňatku a snadného života v Americe utekla o Vánocích 1948 přes šumavskou Jezerní stěnu za hranice. Mamince a snoubenci nic neřekla, s Joskou si dala sraz za pět let na plzeňském náměstí. Poslední kapitola vzpomínek je věnována dobrodružnému útěku Libuše do ciziny, pobytu v různých uprchlických táborech na území Německa a odjezdu zaoceánskou lodí do Kanady.

Vzpomínky Libuše Netrvalové tvoří čtyři kapitoly: Dětství (1926–1939), Hledání (1939–1945), Rozlet (1945–1948) a Útěk (1948–1949).

 K Libušiným vzpomínkám přidali autoři knihy Michala Netrvalová a Jiří Sankot několik dalších částí. Jedná se o předmluvu od historika Jiřího Sankota, dvě kapitoly doplňující a upřesňující na základě historických pramenů některé skutečnosti ze vzpomínek Libuše Netrvalové, a konečně doslov autorčiny dcery, Michaly Netrvalové z kanadského Vancouveru.

V předmluvě se čtenář dozvídá, co jej v knize čeká a za jakých okolností Libušiny vzpomínky vznikaly. 

Přidaná kapitola „Pět osudů na pozadí“ seznamuje čtenáře s životními příběhy jedné ženy – Libušiny plzeňské kamarádky Manky Petrusové – a čtyř osudových mužů – otce Štěpána Novotného, amerického vojáka Perryho Arthura, snoubence Eduarda Groschopfa a manžela Josky Netrvala.

Kapitola „Perné chvilky Libušiny maminky“ popisuje, co musela Libušina maminka překonat během prvních dvanácti měsíců po záhadném ztracení své dcery. Je zde také citován první dopis, který Libuše mamince napsala o Vánocích 1949 z Kanady.

V doslovu Michala Netrvalová stručně popisuje Libušiny životní osudy v emigraci. V kanadském Vancouveru se například Libuše významně zasloužila o vznik českého Divadla za rohem, ve kterém pak působila jako režisérka a herečka. Dnes je toto divadlo fenoménem. Prvním hercem, kterého Libuše roku 1977 v tomto divadle režírovala, byla prvorepubliková divadelní a filmová hvězda Jára Kohout.

Součástí plánované knihy je také bohatá fotografická příloha pocházející až na pár výjimek výhradně z rodinného archivu paní Libuše Netrvalové a její dcery Michaly.

Na projektu nové knihy spolupracují Libušina dcera Michelle Netrval z kanadského Vancouveru, plzeňský historik Jiří Sankot a plzeňské vydavatelství Grafia.

Michelle Netrval je kanadskou rodačkou a celý život bydlí v Britské Columbii. Po své mamince zdědila lásku k západním Čechám a k českému jazyku. Mluví výborně česky a pravidelně se vrací do České republiky, kde má řadu příbuzných a přátel. V Čechách používá jméno Michala Netrvalová. Její nejbližší jí říkají Michalka, pro některé české přátele je prostě Míša. Michala by si přála, aby se vzpomínky její maminky po desetiletích vrátily do země, kterou Libuše po celý svůj život nade vše milovala.

Jiří Sankot vzpomínky Libuše Netrvalové pročetl, přepsal a jazykově a stylisticky mírně upravil. Doplnil historické skutečnosti a reálie z dostupných archivních pramenů. V květnu 2025 poprvé prezentoval Libušin příběh ve zpravodajství České televize v rámci 80. výročí ničivého náletu na plzeňskou čtvrť Doubravku.

Plzeňské vydavatelství Grafia nabídlo vydání knihy, poskytlo zkušenosti, zajistilo grafickou úpravu včetně obálky a přidalo veškerý potřebný servis.

Příběhu Libuše Netrvalové a její dcery Michaly se v průběhu posledního roku věnovala také redaktorka Michaela Svobodová z Plzně, která pozoruhodné osudy obou žen zpracovala pro Paměť národa: Michala Netrval. Michaela Svobodová objevila v rámci svého historického bádání vyšetřovací spis vedený na uprchlou Libuši od roku 1949 Sborem národní bezpečnosti.

Celkové náklady na vydání knihy byly spočítány na 135.000 Kč. Dcera autorky Michelle Netrval investuje do vydání knihy 26.000 Kč. Na projekt se podařilo získat dvě dotace – první ve výši 60.000 Kč od Plzeňského kraje a druhou ve výši 10.000 Kč od obce Šťáhlavy. Zbývá 39000 Kč, ze kterých bychom rádi pokryli nutné náklady na vydání knihy v nakladatelství Grafia.