Dobrý den, lidé s dobrým srdcem.
Příběh můj a mého syna začal být náročný už v prvním měsíci těhotenství. Tehdy jsem začala krvácet, sanitka mě zavezla k Apolináři, kde mě napojili na kapačky a řekli mi jen, děj se vůle Boží. Buď to malé miminko zvládne anebo ne. A můj syn to tehdy zvládnul. Byl to jeho první vyhraný zápas. Nemohla jsem tušit, kolik jich nás ještě čeká.
Moje těhotenství pokračovalo jako rizikové. Porod se lékaři rozhodli vyvolat dva týdny před termínem. Malému se ven ještě nechtělo, museli ho tahat zvonem, a nakonec i křísit. Další vyhraný zápas. Moc jsem si ale svého malého bojovníka neměla šanci prohlédnout, musel hned do inkubátoru.
Tehdy jsem neměla žádné žádně zázemí tak jsme se oba z porodnice vraceli do Azylového domu v Brně Do našeho prvního.
Je pravda, že máma mi tehdy nabízela, že bychom mohli jít na čas k ní. Ale měly jsme spolu problematický vztah i minulost a chtěla jsem sobě i jí dokázat, že se o malého zvládnu postarat sama. Ano, bojovnost a odhodlání zkrátka můj syn zdědil po mně.
Oli vypadal jako každé jiné zdravé miminko. Jen měl pořád zaťaté ručičky v pěst a často plakal. Až později mi doktoři řekli, že plakal zřejmě bolestí.
Pro jistotu jsme začali chodit cvičit Vojtovu metodu k paní Řezníčkové. Tam se poprvé dostal z lehu na kolena. Doma jsem s ním taky cvičila pořád. Pokud teda nebyl zrovna nemocný, což bylo ale taky docela často. Neustálé bronchytidy a zápaly plic. Doktoři říkali, že je to budoucí astmatik.
Od paní Řezníčkové jsme se přesunuli k paní Blažkové do stacionáře Medvídek. S ní mám spojený okamžik, kdy mi zcela vážně říká, že je to zázrak, že Oli vůbec lozí. „Jak jste to dokázali?“ ptala se nás dvou bojovníků. Bohužel se mi do paměti vryl ještě jeden silný moment. Byla to právě paní Blažková, kdo mi také sdělil tu zdrcující zprávu, že má Oli DMO – kvadrospastickou parézu. Najednou šla statečnost stranou a pláču ještě teď, když to zase píšu. Zhroutil se mi ve vteřině celý náš svět, všechny plány a naděje.
Chvíli to trvalo, ale zařekla jsem se, že se začnu snažit ještě víc. Už jsme měli diagnózu a tak jsme věděli aspoň úplně přesně jak a proč bojovat. Věřím, že zase najdeme způsob, jak dokážeme další zázraky. Pro tyto zázraky ale potřebuju, nejen kvůli tomu, že jsem samoživitelka, pomoc ostatních. A musím říct, že už teď mám být za co vděčná. Díky Sociálně nadačnímu fondu můžeme několikrát do týdne chodit na cvíčení do neurorehabilitační kliniky Astra. Tam vznikla díky Oliho bojovnosti a urputnosti nadějná možnost, že by se přece jen jednou mohl postavit na vlastní nohy.
Oli je totiž mentálně naprosto v pořádku. A zažili jsme spolu už i moment, kdy si na pískovišti, poté, co od něj odběhly ostatní děti, poprvé uvědomil, že on je jiný. Že on se nepostaví a nedoběhne je. A já jsem se zařekla, že udělám všechno proto, abych docílila jeho soběstačnosti aspoň v chůzi. S tou je totiž také spojeno jeho dostupnější vzdělávání.
Dozvěděla jsme se od kamarádky že existuje léčba kmenovými bunkami která bohužel v Čr není a je u naši sousedů na Slovenku a je velice drahá. Máme již jednu aplikaci za sebou a že zlešení sem neviděla jen já, ale i lidé kolem včetně cvičitelů a odborníků.
Náš život je zatím jen koloběh plný cvičení a shánění financí na něj, a i když občas cítím, že bych ráda zvolnila a zašla s Olim jen tak do parku nebo na zmrzlinu, věřím, že náš boj má velkou cenu a čerpám na něj sílu kde jen můžu. Děkuji každému z vás, kdo nám na naší těžké cestě jakkoliv pomůže.
S láskou a vděkem
Maminka Tereza
