Představení knihy

Hubert není hrdina z plakátu. Je to chlap, co má víc prázdných lahví než dobrých nápadů, ale přesto v sobě nosí touhu zdrhnout z reality a zamířit výš. Klidně až k hvězdám – i když zatím doletěl sotva na dvorek. Ale to se tentokrát změní. Je to kniha, kde chlapi najdou sami sebe – v kocovině, v trapných výmluvách i v okamžicích, kdy si říkají: „Do prd*le, tohle jsem zase pos*al.“ A ženský? Ty mu budou fandit. Protože i když je Hubert arogantní a občas směšnej, dělá to s takovou dávkou upřímnosti a tvrdohlavý hrdosti, že jim prostě vleze pod kůži. Tady se nesměje jen jeden typ lidí. Smějou se všichni, protože všichni dostanou přes držku – chlapi, ženský, sousedi i vesmír. A právě proto je to kniha, kterou si přečtou i ti, co normálně nečtou.

Ukázka je zveřejněna v upravené verzi (hvězdičky místo vulgárních výrazů). V knize bude text otištěn kompletně.

Ukázka knihy níže
(z důvodu formátu kampaně zde najdete jen kratší úryvek. Plnou verzi ukázky, včetně vizuálu náhledu knihy a dalších materiálů, si můžete prohlédnout na mých webových stránkách: hubert-startuje.webnode.cz/)

Nasadil brýle, kopnul do sebe dalšího velkýho Bechera a chtěl se začíst. Zavřel oči, znovu přejel prstem po hřbetu knihy – na vteřinu zapomněl, kde je. Právě dost na to, aby to zkur*ená realita vycítila. Venku se ozvalo zahulákání pošťáka a vzápětí rána, kdy zřejmě přepadl přes popelnici. Hubert se ani nepohnul. Jen si povzdechl, že vesnice nikdy nespí. Zvuk kutálející se popelnice po chvíli ztichl. Následoval tichý smích a něco, co znělo jako ladění rádia. Pak ale zaznělo ještě něco jinýho. Hlas. Ženský. Ječivej. Ostrej jak šlápnutí na drát v sandálech. „Hubééérte! No tááák, pojď ven, máme tu večííírek!“ Bylo to víc než výzva. Byla to vesnická verze poplachu. Hubert přimhouřil oči a procedil mezi zuby: „Co to je do prd*le zase za estrádu…“ Položil knížku na stůl s opatrností člověka, co ví, že se k ní dneska ještě vrátí, a ztěžka se zvedl. Když otevřel dveře, zavrávoral. Lampa před domem svítila přímo na výjev, kterej by se měl promítat dětem, který zlobí. Na ulici, přímo u branky, stála Helena. Nahá. Ne v tom slavným, uměleckým slova smyslu.

2. ukázka knihy

Ticho vesmíru mu začalo drtit uši. Takové ticho, co neznamená klid, ale že ti někdo vypnul nejspíš svět. Zhluboka se nadechl a trochu rozklepaně zavolal: „Inženýre… jsi tu?“ Z reproduktorů se s písknutím ozvalo: „Jasně, kapitáne. Motory jedou jak děcka na cukru. Kurz držíme. Je to proti veškeré logice, ale všechno funguje, jak má.“ Hubert se pomalu posadil. Zaposlouchal se do vzdáleného hlubokého hučení strojovny. Ten monotónní rachot měl v sobě ironii i kus domova. Připomínal chvíle, kdy slyšíš z vedlejšího pokoje sousedy vrzat postelí a dumáš jestli dál poslouchat, nebo raději pustit rádio. Podíval se na balkonové dveře. Za nimi černý vesmír – nekonečná tma posetá světlem hvězd, co možná už ani neexistují. Měly v sobě chladný obraz dávno mrtvých ohňů. Napadlo ho, že by ty dveře prostě otevřel. Podívat se „do kraje“. Jen tak na pohodu. Rychle tu myšlenku zavrhnul s tím, že to asi nebude nejlepší nápad. Představil si, co to udělá. Půlka rakety rázem v čudu. Počítač křičí z palubního stolu a Hubert řeší aby mu neuletěl hrnek.