Jednoho dne si mě moje panička vzala na návštěvu. Všechno bylo v pořádku, hráli jsme si jako vždy… až do chvíle, kdy se mnou udělali prudký pohyb. V ten okamžik se všechno změnilo.
Během pár vteřin mi začal otékat krk, nemohl jsem dýchat a bolestí jsem začal naříkat. Moje panička byla vyděšená a bezmocná, ale nevzdala se. Okamžitě začala hledat veterinární pohotovost. Nakonec se jí podařilo najít kliniku Mi-Vet v Ústí nad Labem.
Cesta tam pro mě byla utrpením. Každá minuta bolela, každý nádech byl těžší než ten předchozí. Paní veterinářka mě hned vyšetřila a po neurologickém vyšetření bez váhání rozhodla – musím okamžitě do Prahy na kliniku Vetino Jaggy.
Další cesta byla nekonečná, ale moje panička byla celou dobu se mnou. Držela mě, mluvila na mě a dodávala mi sílu. Když jsme dorazili do Prahy, byl jsem celý oteklý, vyčerpaný a v obrovských bolestech. Paní doktorka si mě ihned převzala, udělala další neurologické vyšetření a doporučila magnetickou rezonanci s hospitalizací. Poprvé jsem cítil, že existuje naděje.
Druhý den jsem bohužel na magnetickou rezonanci jít nemohl – na klinice došlo k výpadku a magnet se nepodařilo zprovoznit. Byl jsem utlumený léky a čekal jsem další den. Pro moji paničku a celou rodinu to bylo nekonečné bolestné čekání plné strachu.
Třetí den hospitalizace jsem konečně magnetickou rezonanci podstoupil. Krátce poté pan doktor kontaktoval moji paničku se smutnou zprávou…
Musel jsem okamžitě podstoupit akutní operaci krční ploténky, která mi vyhřezla a nebezpečně tlačila mezi obratle. Každý pohyb byl bolestivý. Operace byla extrémně riziková – hrozilo masivní krvácení a kvůli tomu, že jsem francouzský buldoček se zkrácenými dýchacími cestami, nebylo vůbec jisté, jestli to zvládnu. Moje panička stála před tou nejhorší představou – že by mě mohla ztratit.
Čekala, bála se a modlila se, aby se probudila zpráva, že jsem to zvládl. A já bojoval. Ze všech sil. Nakonec pan doktor zavolal, že operace dopadla dobře. Úleva vystřídala strach, ale radost byla jen krátká. Musel jsem zůstat v nemocnici dalších pět dní. Bez své paničky. Bez jediné bytosti, která mi dává pocit bezpečí.
Nemohla mě ani navštívit. A já to nechápal. Čekal jsem na ni, poslouchal cizí zvuky, cítil bolest a samotu. Smutek byl tak silný, že jsem odmítal jíst. Každý den jsem se snažil zvednout na nožičky jen s jedinou myšlenkou – vrátit se domů. K ní.
Když konečně přišel den, kdy si pro mě moje panička přijela, byl jsem slabý, pohublý, ale šťastný. Pan doktor jí ale musel říct krutou pravdu – čeká mě minimálně šest týdnů zavřený v kleci, naprostý klidový režim a dlouhé zotavování. Přesto jsem byl vděčný. Byl jsem s ní. A to bylo to jediné, na čem mi záleželo.
Už jsme se loučili s panem doktorem a já jsem si myslel, že konečně pojedeme domů. Jenže při odchodu z ordinace přišel další zdrcující šok. Na recepci bylo mé paničce oznámeno, že moje pojistná událost nebude hrazena. Z minuty na minutu. Bez varování.
Částka za mou hospitalizaci a operaci činí 53 567 Kč.
Moje panička zůstala stát v slzách. Věděla, že jsem pojištěný. Okamžitě volala pojišťovně, vysvětlovala, prosila. Dlouhý telefonát ale skončil odmítnutím. Fakturu neuhradí. V tu chvíli se jí zhroutil svět. Neřešila peníze pro sebe. Řešila, jestli mě vůbec bude moci odvézt domů.
Byla zoufalá, vyčerpaná a přesto to nevzdala. Musela během chvíle sehnat obrovskou částku, jen aby mi umožnila vrátit se domů, kde budu moci v klidu bojovat o uzdravení. Udělala nemožné, protože láska ke mně je silnější než strach, únava i bezmoc.
Dnes už jsem doma. Ležím v kleci, bolí mě tělo, ale nejsem sám. Každý den se na mě dívají oči plné lásky. Čeká mě dlouhá cesta, ale díky ní ještě bojuju.
Prosím, pomozte nám tuhle cestu zvládnout.
