Císařovy nové šaty je festival otevřeného divadelního myšlení, který vzniká na počest profesora Jana Císaře, významného českého teatrologa, který se zabýval profesionálním i amatérským divadlem. Zemřel v roce 2021 a od té doby nám schází osobnost jeho formátu. Rádi bychom připomněli jeho otevřené divadelní myšlení formou festivalu.
Termín: 24.-26. ledna 2025, místo konání: Divadlo VILA Štvanice, Praha.
Na vzniku se podílí NIPOS, odborný útvar ARTAMA (Lenka Huláková), Divadlo VILA Štvanice, Geisslers Hofcomoedianten (Kateřina Bohadlová, Petr Hašek), Tygr v tísni (Marie Nováková, Kristián Kubák), VOSTO5 (Jiří Havelka), DAMU (Katedra teorie a kritiky) a Michal Zahálka. Oslovila jsem ke spolupráci také Nadaci Život umělce.
Festival nabídne šest inscenací, které s profesorem Císařem souzní nebo vzniknou přímo na jeho počest. Ke každé inscenaci bude také vstupní dramaturgický úvod a po představení proběhne diskuse o viděném. Bohužel jde o první ročník akce, tzv. nultý, který nemá šanci získat grant na MK ČR. Zkusila jsem také Prahu 7, protože tam se festival uskuteční v Divadle VILA Štvanice. Ale to bohužel neprošlo, protože já sama bydlím na Praze 8… hned vedle. To je důvod, proč jsem se uchýlila k tomuto kroku. Ráda bych získala peníze pro divadla, která se zapojí do prvního ročníku festivalu. Potřebuju 18 700 Kč na honoráře a dopravu souborů. Pokud získám víc peněz, zaplatím také divadelní odborníky, kteří mi v tuto chvíli přislíbili účast zadarmo z lásky k panu profesorovi, v jednom případě také z lásky ke mně.
Pokud někdo neznáte profesora Jana Císaře, dovoluji si půjčit kousek textu o něm z Databáze Českého amatérského divadla. Pokud by Vás zajímal víc, můžete hledat informace zde: www.amaterskedivadlo.cz
Prof. PhDr. Jan Císař, CSc.
(Hradec Králové, 28. 1. 1932 – Unhošť, 14. 4. 2021)
Pokud bychom chtěli pro osobnost prof. Jana Císaře hledat příměr, který by charakterizoval její význam pro české divadlo, na výběr bychom mnoho neměli. Patří totiž – na příklad vedle prof. Jaroslava Vostrého – k absolutní špičce tohoto oboru. Sám byl studentem legendárního dramaturga Národního divadla prof. Františka Gőtze, jehož s úctou ve svých vzpomínkách nazývá „dramaturgissimem" a od něhož získal mj. i komplexnost a preciznost svého divadelního názoru. Jan Císař po desetiletí vytváří moderní a nejen kritickou podobu divadelního myšlení. Jeho teoretické a divadelně-kritické publikace či eseje reflektují cesty a proměny tohoto oboru už více než šedesát let.
Jan Císař je přední český divadelní pedagog, historik, teoretik, kritik a publicista. Narodil se na královéhradeckém Pražském předměstí do rodiny právníka. Klasické gymnázium studoval v Hradci Králové na Rašínově, dnešním Tylově gymnáziu. Divadlo ho zajímalo už za studentských let, kdy byl spolu se svými vrstevníky a spolužáky (mezi něž patřili např. i budoucí herci Ivan Palec či Luděk Munzar) členem studentského divadelního souboru Mladá scéna. Spolupracoval i s legendární královéhradeckou Lidovou operou, psal dokonce kritiky na inscenace tehdejšího Krajského oblastního divadla v Hradci Králové.
Absolvoval studium divadelní vědy na pražské DAMU (1955), tehdy spolu s dalšími, dnes významnými divadelními teoretiky a kritiky, kromě zmíněného prof. Vostrého např. s Leošem Suchařípou, Zdeňkem Hořínkem a dalšími. Jeho souputníkem v kritickém a teoretickém myšlení i přítelem a spolupracovníkem byl mimořádný český semiolog Ivo Osolsobě. Na DAMU poté působil jako vědecký aspirant a od roku 1965 jako odborný asistent. Koncem padesátých let a v průběhu let šedesátých, tedy v době politického „tání“, jak i sám ve svých vzpomínkách připomíná tento známý Erenburgův výrok, se pohyboval uprostřed nadějného kulturního kvasu, který v českém divadle prosazovali např. Alfréd Radok či Otomar Krejča. Ostatně režijními postupy Alfréda Radoka byl doslova uhranut už jako student gymnázia. V Praze tenkrát viděl jeho inscenaci Lehárovy operety Veselá vdova, která ho oslnila – a v jeho duši vyvolala „těžký šok“. Sám vzpomíná, že to byl „Neuvěřitelný zážitek, něco úžasného! Fascinace na jedné straně zdrcující, na druhé oslňující – zdrcující proto, že jsem si neuměl představit, že takové divadlo může vůbec existovat."
