Dlouhodobě se věnujeme pomoci dětem, rodinám, samoživitelkám, handicapovaným lidem. Spouštíme projekt na otevření komplexního bezpečného prostoru pro všechny – Centra přímé pomoci, jistoty, bezpečí a ochrany.
Dovolte nám Vás touto cestou požádat o pomoc.
Komu vlastně pomáháme? Pár příběhů z naší praxe:
Jmenuju se Maruška ,
je mi 13 let a mám 6 sourozenců. Bydleli jsme i s rodiči ve dvoupokojovém bytě – všichni. Měli jsme dvě postele a jeden starý rozkládací gauč, museli jsme se všichni nějak vyspat. Peníze moc nebyly, táta občas něco přinesl, máma občas někomu za peníze uklidila. Když bylo dobře, měli jsme k rohlíkům i párky.
Táta za mnou chodí skoro každý večer, mě se to nelíbí, ale mámě to nevadí. Říká, že mě má táta nejradši a že mám být ráda. Ona je zase těhotná.
Po škole musím vždy domu a být tam s ním. Nemám žádné kamarádky, nesmím chodit bez něj ven. Občas do „nízkoprahu“ uteču. Chodím domu vždy a rychle, nesnáším to, ale když nepřijdu, potrestá za to mladší sourozence i mámu a ta mě potom nenávidí ještě víc.
Byla jsem v „nízkoprahu“ a udělalo se mi špatně, zvracela jsem, motala se mi hlava a chtělo se mi spát. Přišla pracovnice a já už jsem to nevydržela a všechno jsem jí řekla. A oni to potom se mnou šly nahlásit, sama bych se bála. Pak se to začalo řešit.
Maruška je dnes v dětským domově, sourozence oddělili. Otec je ve výkonu trestu. Matka zatím potrestána nebyla.
Maruška je i nadále s pracovníky „nízkoprahu“ v kontaktu, až jí bude 18 a pustí ji z „děcáku“ ví, kam si půjde pro pomoc, jsou totiž jediní, komu věří.
Jmenuju se Eva,
je mi 30 let, mám dvě děti. Synovi je 8let, dceři 14. Dcera se narodila se sluchovým postižením a lehkou mentální retardací. Byla jsem těhotná asi 11×. Ostatní těhotenství skončila potratem většinou následkem bití. Podstoupila jsem sterilizaci.
Partnera jsem potkala ve svých 15 letech. Byl o něco starší, ale měl mě rád a chtěl se o mě postarat.
Nestaral se. Bral drogy a mě k tomu nutil taky. Když nebylo po jeho, nastalo peklo. Mám to celé jako v mlze. Celých 15 let. Vzdala jsem to.
Facky, pěstí, kopance, znásilňování, přivazování doma k nábytku a zamykání v bytě, kde mě nechával později i s dětmi klidně několik dní bez jídla. Těhotenství jeho násilí nikdy nezastavilo.
Syn do 5-ti let nemluvil. Když mluvit začal, oslovoval mě stejnými názvy, jako jeho otec. Snažil se mě bít povzbuzován svým otcem. Nedokázala jsem své děti ochránit. Nedokázala jsem nic.
Po napadení, kdy jsem skončila na 4 měsíce v nemocnici a bojovala o život, jsem začala mluvit. Nešlo to jinak. Děti nechal v prázdným bytě. Odvedli je.
Bojím se žít, bojím se rozhodovat, bojím se o děti.
Partner Evy je ve výkonu trestu. Dcera byla umístěna do ústavu pro sluchově postižené. Syn skončil ve výchovným ústavě po napadení učitelky. Eva po propuštění z nemocnice přišla do služby, kde pracujeme s obětmi domácího násilí. Už chodí sama nakupovat, bydlí v jednopokojovém bytě, za dětmi jezdí na návštěvy, uklízí v místní kavárně a chtěla by dceru k sobě, syna se zatím stále bojí.
Jmenuji se Denis,
je mi 47 let, momentálně na ulici. Opustila mě přítelkyně, vykopla z bytu. Právem. Neumím milovat, neumím ukázat emoce. Nesměl jsem.
Od malička jsem žil se svou matkou a otcem kde se dalo. Sourozenci přibývali. Občas nás na chvíli vzala domů babička, ale po čase jsme stejně museli vždy odejít. Nezvládala to. Nezvládala drogovou závislost mojí matky, alkohol mého otce a násilí, které bylo na denním pořádku. Nedokázala nám pomoci. Agresivita mého otce, kterému se později rozjela schizofrenie, se většinou stupňovala a to nehledě na to, jak jsme na ní reagovali. Matka volila většinou útěk. My neměli kam utéct. Bil mě, ponižoval, trestal nesplnitelnými úkoly. Jeho nejoblíbenějším trestem bylo nechat mě klečet ve sklepě na kamenech, nahého, zbitého, s rukama za hlavou. Nesměl jsem se hnout, nesměl jsem brečet, mluvit, ani pohnout jediným svalem v obličeji, jinak se celý proces opakoval. Někdy to trvalo celou noc. Naučil jsem se nehýbat, ale slzy, které mi tekly, jsem ovládat nedokázal. Za každou následoval další trest.
Utekl jsem, když mi bylo 13 let. Sám, venku na ulici. Chytl jsem se špatný party. Od té doby už jsem ale nikdy nebrečel.
Denis si prošel výchovným ústavem. Později několika výkony trestů ve věznici. Nedokáže navázat zdravý vztah, nedokáže si najít stálou práci, na muže ve vyšším postavení reaguje agresivně. Nikdo nikdy nepátral po tom, proč.
Jednou jsem potkal „teréňačku“ Dášu, když jsem se toulal po republice. Byla první, co poslouchala, nesoudila a poprvé jsem měl pocit, že se na mě někdo dívá jako na člověka. Nezvyklé. Zůstal jsem na místě, přespávám na noclehárně, přivydělávám si sázením stromů v lese, je tam pro mě klid. Učím se dívat na svět jinak, je to pro mě nové.
