Pomoc pro bojovníčka Ferdu

Proč, to je otázka, která mi od včera plní hlavu. Střídá ji totální útlum a potom obavy.

Včera jsem tu na příjezdové (obecní) cestě našla kusy dřevotřísky se zatlučenými hřebíky. Vše nastraženo tak, abych na to vjela a píchla. Jeden suvenýr si odvezl nejspíš i kurýr.

Bohužel i pomoc zvířatům je něco, co v lidech vyvolává silné negativní emoce. Kdybych měla vyjmenovat všechny výhrůžky a útoky za ty roky, bude to román. Člověk si zvykne na leccos, musí, nebo musí skončit. Jediné, na co si nezvyknu, je lidská zvůle ubližovat zvířatům.

Kdyby byl od včera opravdu akutní případ, kopu dneska hrob. Čekám na pomoc, abychom vyměnili kolo, paralyzuje mě bezmoc. Ano, jiným se dějí horší věci. Naštěstí u výběhů jsou kamery, tak se někdo mstil až v ohybu cesty, aby na něj nebylo vidět. Počkal si, až sleze sníh a nezanechal stopy. Přitom by stačilo přijít a říct, vadí mi to a to.

Ne nadarmo se tomu u nás říká divoký jih. Sudety jsou pořád drsné. Pokud to byl někdo místní, k čemuž se přikláním. Fyzických napadení mám za sebou několik, taky dost děsivou zkušenost s ctitelem, který mi přijel vyznat lásku (a kterého jsem předtím nikdy neviděla). Lidem rozumím méně a méně, pro zvířata bych udělala cokoliv a nejhorší je mít pocit, že ani to cokoliv není dost.

Lidi… Je vážně tak těžké pomáhat slabším? Nebo aspoň neškodit? Je tak těžké dát si za úkol pěstovat odvahu a nespokojenost řešit jinak než podlými útoky? Sedím tady a cítím směs zoufalství i tvrdosti, pochybnosti. Proč většina lidí okolo neřekne ani popel? Vím, že někteří mají ještě škodolibou radost.

Pokud chci odvahu od druhých, musím jít příkladem. A nevzdat se. Teď v týdnu přijela Pepina, dojná kravka z malochovu. Bude u nás na dožití, aby nemusela na jatka. Celý týden byl ve znamení záchrany jednoho smutného psího osudu, zatím není možné sdílet podrobnosti. Měla jsem jet na konzultaci kvůli fenečce z jiného útulku, ale to vzhledem k hřebíkům v pneumatice padá.
Dnes ráno jsme si hráli s Ferdou, jeho věčně šťastný pohled je lék na chmury. Každá máma určitě zná ten pocit, když se bojí o svoje dítě. Láska nás dělá křehkými, ale taky nám dává nezlomné odhodlání.

Pořád nám nelétají nad hlavou rakety. Máme co jíst, můžeme topit v kamnech, teče nám voda. A já si pořád přeju, aby pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí. Protože zlo nikdy nikomu neudělá dobře. 

Doufám, že Ferda bude mít dlouhý, skvělý život a bude zářit jako sluníčko. I díky vám!