Život je dar – stavíme azyl

Po kopání krumpáčem a lopatou už v prstech není moc citu, tak jen pár slov. Pokouším se připravit azyl na příchod velkých dešťů, i když neleží v záplavovém území, máme tu na divokém jihu vody dost. A starý statek tak při silných deštích mění svůj dvůr na brouzdaliště. 

Snad lidé lépe pochopí, na co se pokoušíme vybrat prostředky, že to není z rozmaru.

Ať bezpečně přečkáte následující dny.

Co obnáší pomáhání?

250 tisíc vypadá jako obrovská částka, že? Zdraví a život jsou ale mnohem dražší věci. Pomáhat zvířatům totiž není jen legrace.

Málo lidí ví, co obnáší naše práce, což je chyba. Mají potom pocit, že práce se zvířátky je práce snů a radost a že bychom si to měli vlastně platit sami. Nebo mají zkušenost jen se svými mazlíčky a nikdy se nedostali do situace, kdy je nějaké zvíře ohrožovalo. A už vůbec ne na každodenní bázi.

Pojďme si tedy říct, co skutečně obnáší práce takového záchranáře velkých psů.

Abyste mohli relativně bezpečně takového cizího psa s nejasnou minulostí přijmout, potřebujete ho někam umístit. Potřebujete opravdu bytelný a bezpečný kotec a perfektně zabezpečený výběh. Mnoho levnějších kotců je z měkkého materiálu, který silný pes ve výsledku ohne a proleze vzniklou škvírou. Nebo materiál nevydrží nárazy a skoky a dveře nebo stěna se vylomí. Nemluvě o často nebezpečně trčících ostrých hranách mříží nebo plechů.
Výběh by měl mít výšku plotu alespoň 2 metry a plot by měl být nahoře zakončen bavolety (takové ty věcičky ohnuté dovnitř, aby se zabránilo v přelézání). Zcela ideálně navíc nelezete dveřmi přímo do výběhu, ale do „předsíňky“ nebo chodby, takže mezi vámi a psem je navíc další plot/mříž a pokud by pes utekl z výběhu, uteče jen do dalšího uzavřeného prostoru. Samozřejmě třeba zajistit i proti podhrabu.
Dále potřebujete odchytovou tyč, nebo lépe dvě, aby se pes dal chytit bez nutnosti na něj sahat rukama. Pokud je pes velký a vystresovaný, potom ho jeden člověk neudrží. Také odchytové rukavice, případně rukáv a další ochranu své tělesné integrity. A už jsme na desítkách tisíc, a to jde jen o jednoho psa. Pro každého dalšího potřebujete stejné zázemí.

Tohle by měl být základ, výčet není vyčerpávající. Vzhledem k nákladnosti a náročnosti na prostor apod. spousta z nás funguje v mnohem bojovějších podmínkách. Spoustu psů prostě nejde přijmout, protože pokud by nedorvali člověka, dorvali by další přítomné psy.

Někdy vám o psu jeho dřívější majitelé tvrdí, že je to milius, aby zvýšili šanci, že ho vezmete. Jindy přijdou s tím, že pes bude obratem utracený (samozřejmě pro agresivitu), pokud ho nepřijmete. Někdy jsou informace totálně protichůdné a někdy nejsou žádné.

Prvním krokem je tedy umístění psa do zabezpečeného kotce a výběhu. Na některé psy se opravdu nedá sáhnout a zuří, i když se kdokoliv přiblíží k hrazení. Nevíte, jestli tahle fáze bude trvat dny, týdny, měsíce, nebo navždy. Ošetření takového psa samozřejmě může proběhnout jen v sedaci a potřebujete veterináře s foukačkou.

Nikdo příčetný si nepřeje, aby mu přicházeli takoví psi. Žádné peníze nevynahradí ten stres. Nejen z výkonu rizikového poslání (kolik z nás to dělá zadarmo, že), ale nakonec hlavně proto, že pořád dokola vidíte, co zlého dokáže člověk napáchat na jiných tvorech.
Určitě se ptáte, jestli má smysl zachraňovat taková zvířata – většina z nich, opravdu drtivá většina z nich, má šanci na zlepšení, často obrovské. Agresivita je u psů totiž poslední prostředek komunikace, když vše ostatní selže. Je to tedy chování napodmiňované člověkem, byť nevědomě a nezáměrně.

Spousta naší práce spočívá v tom, že hledáme společnou řeč s našimi svěřenci a učíme je komunikovat nedestruktivním způsobem. Což neznamená, že je to procházka růžovou zahradou plnou jednorožců. Někdy jde jen o vteřiny, kdy pes zvládne posunutí hranic v komunikaci. A komunikace je i to, že přijdete například o metr blíž k plotu a on do něj nevletí. Komunikace je i o tom, že máte všechny antény v pozoru a sledujete svalové napětí, řeč těla psa a balancujete na hraně toho, kam vás dnes pustí a kde bude tlaku moc. Mnoho psů je přetažených, zrazených, frustrovaných. V touze po co nejdůkladnější socializaci z nich majitelé udělali reaktivní neurotiky, kteří se brání preventivně, protože jejich nervy a emoce už neustojí ani kousíček další takové zátěže. Nebo jsou to naopak psi naprosto zanedbaní a nevychovaní, kteří v citlivém věku dospívání neměli žádné vedení a tak si hranice určili sami ze své nezkušené telecí hlavy. Bohužel se silovou přesilou a rychlým poznáním, že vrčení je efektivní způsob, jak si věci vyjasnit.


Jako společnost nemůžeme tento problém vytěsňovat, protože každý takový pes, a že jich je do týdne xxx, se dá řešit v podstatě 3 způsoby:
– umístěním v útulku/spolku (které mají omezenou kapacitu a ta je dávno plná);
– utracením/jiným způsobem likvidace;
– vypuštěním (ani čipování v tomto není brzdou, protože není povinná registrace, o riziku veřejného ohrožení netřeba mluvit).

Úroveň společnosti se pozná podle toho, kterak se chová ke svým nejslabším.

V uplynulém týdnu podstoupil Farruko, ze kterého se stává azylová stálice, vyšetření srdíčka. Byl stejně šikovný jako personál, i když kardiologické vyšetření chvilku trvá :)

Udržet 55 kg živé váhy na rentgenu není legrace a je to výzva i pro psa. Kluzké a lesklé povrchy a cizí lidé, kteří ho otáčejí a polohují. Jsem pyšná, že to chlapec zvládl, i když první roky života žil mezi odpadky, bez větší péče a socializace.

Dobrá zpráva – sdrce má v pořádku – přinesla úlevu jako bonus navíc. Dilatační kardiomyopatie je strašákem u velkých psů a prognóza by pak byla v důsledku fatální. 

Bohužel nic není jen pozitivní, problémy má Farruko od plic a ani průdušnice není bez nálezu. Plíce jsou nenávratně poškozené neléčenými infekcemi a bude třeba tomu přizpůsobit režim. Pro těžké chvíle dostal obřík inhalátor.

O to více potřebujeme prostředky na dostavbu zázemí, zimu nemůže Farruko a někteří další azyláčci trávit venku – bohužel ani zateplená bouda ve výběhu nestačí :(

Děkujeme za vaši pomoc!

Všichni bychom si přáli dobro. S dobrem je to ale jako se spravedlností a jinými základními hodnotami naší společnosti. Samo se to neudělá. 

A proto v sobě každý z nás musí najít hrdost a smysl pro to, co je správné. Kdy jindy nadchází ten správný čas, než 21. srpna, kdy si připomínáme invazi vojsk Varšavské smlouvy? Hodnoty humanismu jsou nepřekonatelné, přesto jsou velmi křehké. Dobro opravdu vyžaduje každodenní hrdinství nás všech a touhu po tom, abychom byli těmi nejlepšími možnými verzemi sebe sama.

Budeme rádi, pokud kousek vašeho dobra bude příspěvek do naší sbírky. Budeme ale rádi za jakýkoliv nárůst solidarity a lidskosti, protože svět je jen jeden a vše je provázané.

Myslete na sebe navzájem, v dobrém. Na jiné živočichy, na prostředí, které nám dává život. Každý z nás může být hrdinou všedního dne.

Obrázek: wikipedia.org

Kdy naposledy jste se cítili bezpodmínečně přijati? Nadšené uvítání od psa, pohled plný důvěry, psí schopnost milovat nás, i když děláme chyby. Zvířata nás polidšťují, pokud se k nim dokážeme chovat dobře.

Ne každý člověk je ale lidský a v dnešní době se zdá, že lidskost vyšla z módy. Není se o koho opřít a komu věřit, i přesto se mnoho lidí zbavuje psů a jiných zvířat, tvorů nejupřímnějších. 
Ne každý člověk si také umí představit, jak hrozný je stav některých zvířat, která se ocitají v nouzi. Kupříkladu zkazit psa vyžaduje méně snahy než ho vychovat, nemluvě o týrání. V podstatě cokoliv, co si nějaká pokřivená mysl dokáže představit, dokáže také napáchat na slabších, tedy často na zvířatech.

I když se rozhodnete pomáhat psům v nouzi, není to idylka. U velkých, teritoriálních a potenciálně agresivních psů je to nákladná a adrenalinová aktivita. Je třeba psa nejprve ubytovat odděleně, zajistit ho proti útěku a nevystavovat ošetřovatele riziku napadení. Věřte mi, že si u každého psa znova a znova říkám „Dost“ a pochybuju o vlastní příčetnosti. Pořád jsou chvíle, kdy se mi třesou kolena, samozřejmě až za rohem, protože se psy se snažíte jednat v co největším klidu. Jenže… Opravdu patologicky agresivních psů zase tolik není, většinou je to dílem zrady ze strany lidí. Mají být trestáni za naše poklesky?

Sama jsem se narodila s handicapem, možná proto se mě tolik dotýká bezpráví páchané na těch, co se nemůžou bránit, nemají hlas, aby křičeli. Stejně jako mnoho psů i já se snažila být tou nejlepší pro své okolí, přesto jsem byla hlavně přítěž. Moji rodiče vyjadřovali zklamání, že mě nejde odložit do ústavu, nebo raději rovnou utratit. U psů je tohle mnohem snadnější a tak jim to lidé dělají :( Stačí výmluva na stěhování, alergie, nebo pes rovnou zmizí.

Stále znova se ptám, jestli je tohle fér, když žijeme v 21. století v civilizované zemi a většina se má v podstatě velmi dobře? Není ten luxus všeho nadosah vykoupený ztrátou schopnosti mít k někomu hlubší vztah? Není obrazem stavu společnosti, jak se chová ke zvířatům, dětem, handicapovaným, všem zranitelným bytostem?

V dobro a spravedlnost je třeba nejen doufat, ale také konat. Být jako dobrý Psamaritán :) A nevzdávat to, protože cesta je cíl!