V Centru Paraple zažíváme mnoho příběhů a všechny většinou spojuje touha na sobě pracovat a něco změnit. Tím nejčastějším cílem bývá samostatnost, které může dosáhnout kdokoliv, i když někdy za cenu každodenní pomoci osobních asistentů, nebo jiných pečujících osob. Na svých cílech pracují klienti během třítýdenního sociálně rehabilitačního pobytu, který mohou čerpat i opakovaně.
Sledujte s námi slavnostní zakončení Běhu pro Paraple:
Příběhy, které pomáháme měnit k lepšímu
Štěpánka 46 let
Prodělala jsem zánět míchy. Byly kolem toho různé spekulace – přechozená chřipka, nějaká infekce atd., ale nakonec se doktoři, po rozboru mozkomíšního moku, přiklonili právě k zánětu míchy. Občas mě přepadly šílené bolesti zad, ze kterých mě braly i křeče do rukou. Byla jsem s tím u doktora, ale ubírali se typickým směrem – trochu křivá záda, možná skřípnutý nerv… Napsali mi rehabilitace. Pak jednou tahle hrozná bolest přišla znovu, ale tentokrát neodezněla. Naopak se začala prudce zhoršovat. S tátou jsme jeli do nemocnice na pohotovost. Tam mi znovu řekli, že to bude „něco“ skřípnutého v zádech, udělali mi rentgen, kde nic nebylo a poslali mě domů. Ani si moc nepamatuju, jak jsme se dostali domů, ale už mi musel hodně pomáhat táta. Lehla jsem si a bylo hotovo. Ochrnula jsem v podstatě během jednoho odpoledne.
Petr 40 let
V roce 2003 se mi stala autonehoda. V té době jsem pracoval, ale zároveň ještě chodil do školy. Jednou v noci jsme jeli s kamarády ze zábavy. Řídil kluk, který sice neměl moc zkušeností, ale myslel si, že je Fittipaldi. To není dobrá kombinace. Nezvládnul zatáčku a čelně to napálil do stromu. V autě jsme byli čtyři. Já jsem seděl vzadu, nepřipoutaný. V podstatě jsme měli štěstí, protože něco vážného se stalo jen mně. Kluci vepředu nemohli dělat vůbec nic. Kluk vedle mě byl v totálním šoku, ale jediný pohyblivý.
Vystoupil z auta, vyndal telefon, ale se záchrankou jsem musel komunikovat já. Byla smůla, že bylo špatné počasí. Jinak by mě asi transportovali letecky do Prahy. Takhle mě sanitka odvezla do okresní nemocnice. Paní doktorka bohužel až po několika hodinách uznala, že ani ona ani ta nemocnice nejsou prostě na takovéto trauma zařízeni. Byly to bohužel hodiny, které rozhodovaly o lecčems. Teprve po nějaké době mě převezli na Homolku…
Tonda 38
Bylo mi 18 let, když se mi život obrátil naruby. S kamarády jsem tehdy jednoho teplého letního večera užíval rozlučkový večírek před odjezdem do zahraničí. Idylku bezstarostného okamžiku ale už o pár chvil později vystřídalo zoufalství a bezmoc. Stejně jako moji kamarádi jsem skočil šipku do vody. Špatně jsem ale sklopil hlavu a při nárazu o hladinu jsem si zlomil krční obratel C5. Od té doby jsem na vozíku. Už je to dvacet let, co se mi život obrátil vzhůru nohama. Ze začátku jsem zažíval pocity šílenství. Musíte se s tím ale postupně naučit žít, protože vám nic jiného nezbývá!
Libor 49
Téměř 20 let jsem byl součástí hasičského záchranného sboru. Před necelými pěti lety při výcviku v Teplických skalách se mi podařilo nešťastně spadnout. Zlomil jsem si obratle a poškodil míchu. V současnosti je ze mě kvadruplegik. To znamená, že mám ochrnuté nohy a ruce. Život se mi změnil během okamžiku. Najednou nemůžete dělat 80 procent věcí, na které jste byl zvyklý. Zůstane jen to, že jste odkázán na pomoc druhých. Nedojdete si na záchod, neotočíte se v posteli. Musí vám někdo pomoci do vozíku a tak dále.
Honza 68
Už jsem na vozejku čtyřicet let. Dělal jsem u horské služby, urvalo se lano na lanovce. Ten den byl divný, bylo pět dní do Vánoc a ve stejný den, skoro ve stejný čas, měl nehodu i můj táta.
Adriana 40
Měla jsem nehodu na motorce při společné vyjížďce se svým manželem. V zatáčce jsme položila motorku – asi rychlost. Bohužel jsem díky úrazu přišla o manžela, i když jsme spolu byli přes 10 let, měli jsme stejné záliby a byl mým přítelem. Neustál to.
