Ahoj, jsem Martin.
Možná si mě pamatujete zpoza bicích, možná jste mě zahlédli za barem, možná jsme spolu domlouvali koncert. Možná jsem vám taky pomáhal s rekonstrukcí anebo jen montoval kuchyňskou linku. Příležitostí setkat se, byla za ty roky hromada. Kdo mě zná, ví, že chvíli neposedím. Často se do věcí vrhám po hlavě, ne vždy všechno vyjde, ale pokaždé jdu do všeho naplno.
A tak když se před patnácti lety naskytla příležitost otevřít hudební klub, neváhal jsem. Plán měl tehdy jen hrubé obrysy, hnací silou byla touha splnit si dlouhodobý sen. V Brně „na Dobráku“ jsme kvůli rekonstrukci koupaliště nevydrželi dlouho, opravdové renomé si m13 Rock Pub začal budovat až v centru, v ulici Za Divadlem. Tehdy k základnímu konceptu živá hudba + dobré pití přibylo taky dobré jídlo, řada lidí chodila už nejen kvůli muzice a klubu se začalo dařit – čti: výše dotací z ostatních mých aktivit se snižovala. Když ale sousední dům koupil nový majitel, museli jsme se opět pakovat. Dokud na udání kvůli údajnému hluku dochází jen městská policie, dají se řešit, i když jsou každodenní. Razítku stavebního úřadu už se ale vzdoruje špatně. Přišlo tedy další stěhování, další úpravy nových prostor, další investice. Ale jak se říká, do třetice všeho dobrého, a nakonec jsme v současných prostorách na hlavním nádraží i tu podělanou pandemii nějak překonali. Bez jakékoliv podpory města nebo kraje, nutno dodat.
Troufám si říct, že z „Em třináctky“ se stala značka, která se vryla pod kůži nejen mně. Za normálních okolností jsme dělali až 130 koncertů ročně. Hostili jsme stálice českého rocku a metalu (KRUCIPÜSK, KREYSON, ALKEHOL,Vilda ČOK, Dodo Doležal, ad.), hrály u nás i mnohé zahraniční kapely. Čeho si ale vážím možná vůbec nejvíc: vytvořili jsme prostor pro mladé a začínající kapely, které jinak příliš příležitostí k veřejnému vystoupení nemají. Ostatně, s tímhle záměrem jsem hudební klub otevíral. Jako sám aktivní muzikant dobře vím, jak cenné je mít možnost dostat svou tvorbu k lidem i jak obtížné to občas může být. Jako majitel se tedy držím zásady " NEJSEM REALITKA" a NIKDY jsem prostory nepronajímal a takto ctil rovné podmínky pro všechny a i kapely, jejichž publikem byli jen příbuzní a kamarádi, si za své hraní často i něco odnesly., ale nikdy nic nedoplácely.
Za těch patnáct let jsem do provozu klubu kromě psychických a fyzických sil svých, svých kamarádů a spolupracovníků, investoval z vlastních úspor a dalších aktivit víc než patnáct milionů korun. Můžete si říct – nedokonalý byznysový plán. Možná. Dělal jsem to rád, dobrovolně, a když si přečtete biografie některých světových kapel, ta cesta za rockovým snem se kolikrát příliš neliší. Jednou jsi nahoře, jednou dole. A dělal bych to i dál, neocitnout se dosud nejníž.
Před časem mě dostihly zdravotní problémy, které mi postupně znemožňovaly vykonávat ony další činnosti, z nichž jsem chod klubu financoval v obdobích, kdy se mu tak docela nedařilo. Dnes kvůli artróze čekám na totální endoprotézu neboli výměnu obou kolen. Stav je to natolik limitující, že se kvůli tomu klub dostal do ekonomických potíží a v červnu jsem byl nucen na několik dní zcela zavřít. Nejakutnější krizi pomohli zažehnat kamarádi a příznivci klubu, vyhlídky do budoucna však zůstávají nejisté. I proto píšu tenhle text, jakkoliv by mě dřív nenapadlo, že se k něčemu takovému uchýlím. Moje ego si to nepřipouštělo. Dnes však reálně hrozí, že klub bude uzavřen, pokud se aktuální období nepodaří finančně překlenout. I s vaší podporou.
