Představení projektu
O rozsáhlém, více než tisícstránkovém románu:
Kočkovo autobiografické vyprávění se klikatí od dětství ve Stříbře přes studia v Plzni a v Praze, horolezecké vášně, milostná poblouznění, zeměměřičská léta, hraní divadla, práci topiče, přes sisyfovský úděl manželství a rodičovství a tantalovská muka psychoterapeutické praxe až k důchodu na chalupě a hraní v rockové kapele. Řada věcí v jeho životě je jakoby naruby: neví čemu se věnovat, a jde studovat medicínu; chce se stát pijákem, ale účinky alkoholu nesnáší; těší se na vojnu, ale je vojenské služby zproštěn; chce se dopustit nevěry, ale přes veškerou snahu zůstane věrný. Žije v bludu: je přesvědčen, že jedinou oprávněnou a důstojnou náplní života, nejvyšší službou a vítězstvím je umělecká činnost. Naproti tomu vzácné dary, které od života bohatě dostává, pevný vztah se ženou, lásku dětí a důvěru přátel, jako by ani nevnímal. Až v pozdním věku se ledy pohnou. Podoben zestárlému Quijotovi z bludu procitá, přijímá svůj veliký krásný život a konečně se nadechne.
Ukázky z románu:
**
Řeka v krajině je jako žíla v těle. Údolí se podobá úvozové cestě, kterou projíždí nekonečná karavana. Život na řece. Řeka Mže je tak moje, že se to nedá vypovědět. Mže přede mnou, Mže za mnou. Klikatá, lesklá, živočišná, unavená, s podemletými břehy, s tůněmi a ostrůvky, které se každou velkou vodou stěhují a mění. Vystlaná slizem, škeblemi, úlomky jezů, rezavými dráty, milionem utopených věcí. Mohla by se jmenovat Vendelín K. a já bych se mohl jmenovat Mže.
(kniha první VE ZNAMENÍ KON-TIKI, kapitola Jméno)
**
Nikdy jsem nic neuměla. Nejhorší bylo skákat přes koně a přes kozu, z toho jsem měla hrůzu už předem. A běh přes překážky. Měla jsem ráda kruhy a šplh. Po tyči i po laně, to mi šlo, měla jsem sílu. Ani s medicinbalem jsem neměla problém. Ale běhat a skákat jsem neuměla. Jednou jsem běhala na chodníku, v Dukelský před naším domem, honily jsme se dokolečka s kamarádkou, to mohlo být v první třídě, mami nás viděla oknem a vykřikla, ale to byl zvířecí křik, ve mně se všechno zastavilo. Se zpíváním to bylo podobný. V první třídě mi učitelka řekla, abych nezpívala. Ty, Tamarko, nezpívej, jenom otevírej pusu. Paní učitelka Čechurová. Byla hodná, myslela to dobře. A s vařením to samý, mami mě k sobě nepustila, když něco vařila nebo pekla, poslala mě, ať si jdu číst, aby měla klid. Byla zvyklá si dělat všechno sama.
(kniha třetí ŽENA, kapitola Neuměla – vypráví Tamar)
**
Sebral jsem vosu a odnesl do kuchyně. Položil jsem ji na stůl a přiblížil lupou. Byla ještě živá. Ohýbala a natahovala nohy, otáčela hlavu ze strany na stranu, doširoka roztahovala kusadla. Z prostoru mezi kusadly se cosi vysouvalo, snad jazyk, lapala po vzduchu či dávila. Celé to divadlo, všechny projevy vosí samice byly děsivě povědomé. Známé v jiném kontextu a jiném měřítku. Jako bych hleděl na válečný film nebo na scénu z Pompejí. Budoucí královna matka se modlila za svůj rod, bez hlesu křičela že takhle ne, měla přece plodit, tak jí to bylo na začátku řečeno, budeš matka, vybereš místo a založíš rod, tak to mělo být. Ale tohle je jinak, už nevyhledá místo pro hnízdo a nezaloží rod. Ale zase ví, že sama je jen dílek velkého těla a velké duše a za tu se modlí, za tu vrtí hlavou a křičí že tohle ne, je přece tolik věcí k udělání, tolik vzduchu k létání…
(kniha pátá POSLEDNÍ, kapitola Vosa)
**
Každých pár kroků zastavuju a popadám dech. Pronikavý vítr, zima. Snažím se Ludvovi říct, že chci oblíct flísku, kterou mám v batohu, a potřebuju pomoct. Těžko artikuluju (stejně jsem to měl na Meru a na Kilimandžáru). Kluci mě oblékají; jsem tuhý jak panák, čtyřikrát, pětkrát strkám ruku do rukávu, než se trefím. Ludva je naštvaný, podle něj si za všechno můžu, protože jsem se před cestou nenajedl. Jdeme dál, vrávorám, vichr, mráz, už vůbec nemůžu, srdce mi dělá ratatata. Vrchol nevidím, je někde za horizontem, je jasné, že tam nedojdu. Cesta příkře stoupá, o dvacet metrů výš na sněhovém hřbetu stojí kolegové. Chci k nim dojít a říct, že se vracím. Z posledních sil dolézám nahoru, abych tohle trápení skončil. Bílé temeno. O kus dál se terén ještě trochu zvedá, pak ale padá dolů. Na všech stranách padá dolů. Na zemi leží nějaká vlajka. Nevěřím svým očím. Ptám se, jestli tohle je summit. Ano, to je summit!
(kniha pátá POSLEDNÍ, kapitola Ararat podruhé)
Autor
O autorovi:
Václav Kočka, zeměměřič, poštovní doručovatel, topič v pražských kotelnách, psychoterapeut a příležitostný herec psal autobiografickou knihu Zadržený dech čili veliký krásný život více než devět let. Kočkovo (v knize Kašparovo) vyprávění se klikatí od dětství ve Stříbře, přes studium medicíny v Plzni, horolezecké pokusy, milostná poblouznění, léta u Geodézie, studium psychologie v Praze, amatérské hraní divadla, práci topiče, přes sisyfovský úděl manželství a tantalovská muka psychoterapeutické praxe až k důchodu na chalupě a hraní v rockové skupině. Leccos v autorově životě je jakoby naruby: Kočka neví, co dělat, ale jde studovat medicínu; chce bloudit, ale jde jasnou cestou; chystá se absolvovat vojenskou službu, ale je této povinnosti zproštěn; chce být nevěrný své ženě, ale přes všechnu snahu se mu to nepodaří. Nespoutaný život umělce, po němž touží a k němuž se upíná, mu ujíždí jako zmeškaný vlak. A on trpí. Naproti tomu vzácné dary, které od života bohatě dostává, pevný vztah se ženou, lásku dětí a důvěru přátel, jako by ani nevnímal. Až v jeho pozdním věku se pohnou ledy: Kočka / Kašpar, podoben zestárlému Quijotovi, procitá z bludu lpění, přijímá skutečnost a konečně se nadechne.
https://vaclavkocka.cz/
O výtvarníkovi:
Josef Sedlák aka Akrobad vystudoval bakalářský obor ilustrace na FDULS. Od té doby působí jako výtvarník na volné noze; věnuje se především velkoformátovým malbám na zeď, ilustraci, autorským tiskům, obrazům, řezbářské technice a land artu, v němž vytváří objekty z březového dřeva, instalované ve volné krajině a veřejném prostoru.V jeho tvorbě se prolínají motivy města a přírody. Pracuje s abstrakcí a dekonstrukcí písma. Žije a tvoří v Plzni, kde má současně ateliér v kreativní zóně DEPO2015.
@akrobad
Na co vybrané peníze použijeme?
Orientační rozpočet na vydání publikace
Náklad: 1 000 ks
Celková částka potřebná k vydání knihy je 250 000 Kč.
Autor deklaruje, že částka neslouží k jeho osobnímu obohacení ani odměně, ale jde plně na vydání knihy, na výtvarný doprovod Josefa Sedláka a na úhradu práce mnoha dalších spolupracovníků a profesionálů v oboru (jazykové korektury, sazba, grafika obálky, tisková produkce ad.)
