Z mlhy ke světlu: Můj boj po nádoru mozku

Jmenuji se Lubomír, je mi 41 let, a po těžké operaci nádoru mozku jsem se ocitl v mlze jak fyzicky, tak psychicky. Potýkám se s těžkými zdravotními následky, které ovlivňují můj zrak i psychiku. Léčba, kterou potřebuji, je velice nákladná, a finance na ni i na běžný život již nemám. Úspory byly vyčerpány…

Všechno to začalo na přelomu roku 2019, kdy jsem pracoval pro společnost na výrobě pořadů. 
Začalo to nenápadně. Tahle práce si vyžadovala hodně času a hlavně psychického nasazení, protože natáčení je obecně dost náročné.  Únava se začala projevovat. Po probuzení mě občas bolela hlava nejdřív jen jednou, dvakrát týdně. Přičítal jsem to běžné únavě a nijak to neřešil.
Postupně se ale bolesti prodlužovaly a trvaly třeba hodinu, někdy i déle. K tomu jsem přešel na jiný projekt, kde jsem dostal vyšší funkci placového koordinátora, což znamenalo řídit celé natáčení. Práce byla psychicky vyčerpávající, směny trvaly až 17 hodin.  

Bolesti hlavy se postupně začaly objevovat nejen po ránu, ale i během dne, někdy i několikrát. Přesto jsem je dál přičítal únavě.

V té době jsem bydlel u rodičů, protože jsem se rozešel s přítelkyní a nechtěl jsem platit nájem cizím lidem. U rodičů jsem přispíval, kdy bylo třeba, a cítil jsem se tam dobře zejména v létě na chatě, kde jsem prožil krásné dětství. Léto znamenalo méně práce, takže jsem se mohl více regenerovat na chatě. Ale bolesti hlavy neustávaly, i když nebyly silnější. Vždy, když jsem měl volno, jezdil jsem tam odpočívat.
Jak léto skončilo a pracovní nasazení se znovu rozjelo, bolesti se zhoršily. Kolegové si všimli, že jsem nervózní a nesoustředěný. Často jsem nerozuměl, co mi lidé říkají  slyšel jsem je, ale mozek to jakoby nevnímal. Začali mě nabádat, ať si zajdu na vyšetření.
Navštívil jsem neurologa. Ten mi udělal základní vyšetření reflexů a usoudil, že jde o přepracování.

Také obvodní lékařka mi předepsala kapky Algifen, Valetol a dávala mi injekce proti bolesti. Nakonec mi doporučila psychiatrické vyšetření kvůli možnému syndromu vyhoření, ale já nikam nešel, nebyl jsem už schopný vyhodnocovat situaci a dělat rozhodnutí.
Přelom roku 2020 přinesl další povýšení, stal jsem se Producerem a členem kreativního týmu. Práce byla ještě náročnější, museli jsme vytvářet projekty od nuly. Zavřený v kanceláři u počítače, bez čerstvého vzduchu, jsem cítil, jak se můj stav zhoršuje.
V březnu 2020 jsem se s nadřízenou domluvil na odchodu. Byla vstřícná a nabídla mi možnost návratu, až se zotavím. Ale ani po odchodu z práce se můj zdravotní stav nezlepšil.
V létě jsem se opět pokoušel jezdit na chatu, ale už jsem na to neměl dost sil. Snažil jsem se jezdit jen tehdy, když mi bylo lépe.
Bolesti hlavy ale pokračovaly a přidávaly se další symptomy, občas jsem nestihl doběhnout na záchod, ztrácel jsem paměť a nepamatoval si ani cestu autem. Stále jsem to nevnímal jako vážný problém, mozek byl už natolik postižený, že jsem nebyl schopný si uvědomit realitu.
Postupem času jsem byl čím dál více přecitlivělý. Často jsem brečel kvůli maličkostem a uzavíral se před lidmi. Kamarád mě neustále nabádal, ať jdu k lékaři, ale já to odkládal.

V listopadu 2020 jsem znovu navštívil neurologa a popsal mu všechny příznaky migrény, zvracení, bolesti ve spáncích, ztrátu kontroly nad močovým měchýřem, citlivost, zmatenost. Tehdy mi lékař řekl, že to, co popisuji, odpovídá tomu, že mám v hlavě nádor tak velkého rozsahu, že bych bez léčby nepřežil půl roku.
Přesto mi po neurologickém vyšetření řekl, že je vše v pořádku, a odmítl mi udělat CT nebo magnetickou rezonanci, považoval to za zbytečné. Také mi řekl, ať už k němu nechodím bez doporučení praktického lékaře, což mi zapsal i do zprávy.
Domů jsem odcházel s tím, že se nic neděje, i když se můj stav stále zhoršoval.
V prosinci se rodiče vrátili z chaty a začali si všímat změn, rozhazoval jsem jídlo, rozléval pití, a v noci jsem se často počůrával. Táta mě vzal k obvodní lékařce, která doporučila psychiatrické vyšetření. Táta obvolal psychiatry, a nakonec se spojil s ambulancí na poliklinice Budějovická, kde mi dali za krátko termín.
Pan doktor mě vyšetřil a doporučil, že bych měl být hospitalizován. Nicméně řekl, že by mě radši měl ještě vidět neurolog, a proto mě hned objednal na neurologické vyšetření na následující den. Cestou z psychiatrie mě tatínek vzal na oční oddělení, kam chodí pravidelně, aby mě paní doktorka zkontrolovala. Na očním vyšetření zjistila, že mi něco tlačí na oční pozadí. Bylo to natolik závažné, že mě okamžitě chtěla převézt do vojenské nemocnice. Tatínek ale vysvětlil, že mám ještě neurologické vyšetření, a paní doktorka souhlasila, že to necháme na neurologovi. Druhý den jsem tedy šel na neurologii, kde mě vyšetřila paní doktorka. Ta zjistila, že necítím levou nohu, a okamžitě mě poslala na CT vyšetření. Výsledky ukázaly, že mám v hlavě obrovský nádor s otokem. Paní doktorka hned kontaktovala primáře Klenera z nemocnice Na Homolce a domluvila rychlý transport.

V roce 2021 mi byl odoperován gigantický parasagitální meningeom f.dx v nemocnici Na Homolce primářem Janem Klenerem.❤️ Díky němu a jeho týmu na sále jsem dostal šanci na nový život.🙏Bohužel, pár dní po operaci se mi stal otok mozku, který mi opět utlačil můj oční nerv, který už dlouhodobě utlačoval samotný nádor. Následující den po probuzení jsem viděl pouze mlhu, ve které se pohybovaly stíny. Do toho jsem začal slyšet hlasy, které nebyly skutečné, což jsem si v tomto stavu ani neuvědomoval. Tyto hlasy na mě mluvily a opakovaly děsivé věty jako Zabiju tě nebo Umřeš. Bylo to psychicky velmi náročné a zneklidňující období. Tyto hlasy mě postupně nutili s nimi nahlas mluvit, jako bych s nimi vedl skutečný rozhovor.

Po všech vyšetřeních, která jsem podstoupil, lékaři stanovili diagnózu, která potvrzovala nejen neurologické změny způsobené otokem mozku, ale i oční změny, včetně atrofie očních terčů a poškození zorného pole, které byly důsledkem dlouhodobého tlaku na zrakový nerv. Z psychiatrického hlediska mi byla stanovena diagnóza paranoidního syndromu, podezřívavosti a halucinací. Tyto stavy trvaly zhruba dva roky po mé operaci. Stále však přetrvává diagnóza středně těžká depresivní fáze, která je důsledkem mého onemocnění.

Stále jsem pod lékařským dohledem, kam chodím na kontroly k primáři Janu Klenerovi do nemocnice nNa Homolce.

Dále také docházím na pravidelné kontroly k primáři Pavlu Diblíkovi na oční oddělení do nemocnice na Karlově náměstí a také k doktoru Michalu Vimmerovi na psychiatrické oddělení, který díky své skvělé práci mě dostal z paranoidních stavů a zařídil mi psychoterapii, která mi velice pomáhá v těžkých chvílích překonat mé stavy.

Dnes jsem na invalidním důchodu třetího stupně a čelím mnoha výzvám, které s sebou toto onemocnění přináší. I když to není jednoduché období, tak se nevzdávám  pravidelně trénuji oči a chodím na rehabilitace.

Nejvíce mi ale pomohla léčba v hyperbarické komoře ve vojenské nemocnici. Díky ní jsem začal vidět obrysy a přestal jsem vidět stíny.

Bydlím u rodičů, protože se nedokážu o sebe postarat sám. Moji rodiče jsou už v důchodu a sami mají omezené prostředky. Bohužel všechny naše finanční úspory už byly vyčerpány na soukromé oční rehabilitace, doplňky stravy a běžný život, protože můj invalidní důchod, i když je třetího stupně, činí pouhých 9 712 korun.

Po vyčerpání všech možností z medicínského hlediska, které jsou hrazené pojišťovnou, mi byla nabídnuta léčba, která sice není pojišťovnou hrazena, ale jako jediná mi skutečně začala nejvíce pomáhat ,a to v kombinaci s terapií v hyperbarické komoře.

Jedná se o speciální bioregulátory a epigenetické preparáty, které podporují regeneraci nervových buněk a obnovu poškozených zrakových drah mezi očima a centrem vidění v mozku. 

Pomáhají obnovit funkční propojení těchto drah tam, kde došlo k jejich poškození či přerušení. Zaměřují se na celý nervový systém, mozek a oči, čímž celkově přispívají k jejich regeneraci.

Součástí této léčby je i preparát, který se zaměřuje na prodlužování telomer  ochranných struktur na koncích chromozomů. Ty se při každém dělení buněk zkracují, což vede k jejich stárnutí a ztrátě funkce. Udržování délky telomer přispívá k regeneraci buněk a chrání tělo před předčasným stárnutím, což má zásadní vliv na celou léčbu.

Na začátku této léčby jsme si museli s rodinou půjčit, protože zdraví je pro mě přednější než obavy z dluhů. 

V dalších fázích mi nesmírně pomohli přátelé a kamarádi, ✊️❤️ kteří přispěli, abych mohl pokračovat. 🙏

Teď už ale opravdu nemáme odkud brát. Proto jsem se rozhodl požádat o pomoc i širokou veřejnost.🙏

Všem z celého srdce děkuji, že jste si přečetli můj příběh. Moc si toho vážím a děkuji každému, kdo se rozhodne přispět nebo sdílet dál. Každé takové gesto pro mě znamená naději na uzdravení, návrat do běžného života, k práci, kterou mám rád, a ke sportu, který je pro mě velkým životním motorem.

Vybrané peníze budou použity především na mou léčbu, která zahrnuje epigenetické bioregulátory, preparáty a také hyperbarickou komoru. Pojišťovna hradí pouze určitý počet expozic, ale lékaři mi doporučili častější opakování terapie. Tento zvýšený počet expozic už pojišťovna nehradí, takže si je musím platit sám. Hyperbarická komora pracuje na principu přetlaku, což zlepšuje prokrvení a regeneraci, a je pro mě stěžejní, zejména kvůli mým přerušeným a porušeným drahám mezi okem a centrem vidění, které potřebují regeneraci. Dále budou finance směřovat na doplňky stravy, vitamíny a veškeré cesty spojené s léčbou – především na cesty k lékařům a na kontroly, kam mě vozí tatínek, protože kvůli zdravotnímu stavu nemohu cestovat sám. Zbytek bude využit na běžné životní náklady, jako je jídlo a nečekané výdaje, například nedoplatky spojené s bydlením.