Podpořte vydání knihy Uprchlíkem proti své vůli

Je úžasné hovořit s „mými Ukrajinci, kteří mi rozumějí“ – omlouvám se velikánovi naší hudby za parafrázi -, protože oni vám ze začátku rozhovoru vykají, ale potom v zápalu líčení událostí vám najednou začnou tykat: víš, když… a tomu musíš rozumět… atd.

Je to velmi půvabné a hlavně bezprostřední, cítila jsem u všech rozhovorů,že jsem jejich kamarádka, blízký člověk, ke kerému mají důvěru.  A na to se nezapomíná… toho si člověk cení.

Olga mi byla dopředu představena jako sochařka, která vytváří z keramiky krásné, originální sošky. Doporučila mi ji Yana, restaurátorka obrazů, autorka zcela netypických ukrajinských národních panenek „motanka“ a nyní i začínající multiumělkyně, která spojuje malbu, výšivku, keramiku… připravuje výstavu, a ta bude opravdu mimořádná. Momentálně pracuje na obřím obrazu nazvaném Bazén v Podolí, protože tam se prý po příchodu do Prahy cítila nejlépe, to prostředí ji uklidňovalo. Chápu ji plně, nedoslýchá, a tak pro ni bylo tiché prostředí modře nasvícené vody v bazénu rájem…

Ale vrátím se k Olze. Jak jsem při rozhovoru, který byl veden pouze v angličtině, zjistila, ona je především grafická specialistka v oboru počítačových her, pracuje v americko-izraelské společnosti jako manažerka celého grafického oddělení. Já mám s angličtinou v takovém rozsahu trochu problém, tak přišel její přítel, pocházející ze Slovenska. Bylo to půvabné – oni spolu anglicky a já na něj česky… Ale Olga základní věci rozuměla. Byla hrozně fajn, ostatně jako všichni „moji Ukrajinci“, a když mi na závěr líčila, jak jsme ji přijali my, Češi, jaká tady panovala neskutečná solidarita, všichni se snažili pomáhat… rozbrečela se. Ty slzy byly nefalšované.

Odcházela jsem s pocitem, že mojí knížkou tak trochu, malinko, jen nepatrně splácím hodným českým lidem jejich vklad, ochotu, soucítění, sounáležitost… aby nepochybovali, že ukrajinští uprchlíci jsou vděční a šťastní a odhodlaní tady pracovat a být užiteční, prostě – mají nás rádi. Protože jsme si tak podobní…

Pořád mi chyběl desátý člověk, který by uzavřel moji knihu. A mám ho!  Je to Olya, sochařka, se kterou budu dělat rozhovor v pondělí 10. března. Už se moc těším, protože je to kamarádka další úžasné holky Yany, restaurátorky starých obrazů, autorky autentických ukrajinských panenek motanky a nyní malířky. Připravuje velkou výstavu a je fakt hodně originální. Ty panenky nejsou obyčejné panenky, je to něco jako ty, do kterých pícháte… ale tyhle jsou dělané na míru. Neskutečné…