Představení sbírky
Dobrý den,
chci se Vám představit. Jmenuji se Markéta Hellerová a je mi 35 let. Ve 20 letech mi lékaři diagnostikovali roztroušenou sklerózu, což je autoimunitní onemocnění centrálního nervového systému. Mám s přítelem sedmiletého syna, který je velice živý a neposedný chlapec. Miluje sport. Bohužel kvůli mé zhoršující se nemoci s ním nezvládám udržet tempo. Díky obleku EXOPULSE se naskytla příležitost to alespoň částečně změnit k lepšímu. Moc bych si přála být pro svoji rodinu více aktivní.
Komu pomůžeme?
Už jako mladistvá jsem byla velmi aktivní. Chtěla jsem ukázat rodičům, ale i sobě, že když něco chci, tak to dokážu. Chodila jsem při škole na brigády, aby doma věděli, že si uvědomuji hodnotu peněz a vím, že nejsou jen tak zadarmo. Umět natáhnout ruku je jednoduché, ale já chtěla ukázat, že něco dokážu sama. Ráda jsem hrála fotbal, chodila v kroji na hody, vystupovala v taneční skupině.
Vše se změnilo, když jsem během pár let přišla o oba rodiče. Už nic nebylo jako dřív. Musela jsem se postavit na vlastní nohy.
V roce 2010 jsem odmaturovala, pořád chodila na brigády a byla přijata na vysokou školu ve Zlíně. Jenže v tomto roce přišel další šok. Z ničeho nic přišla bolest hlavy a další den špatné vidění, které se stupňovalo. Z oční ambulance mě poslali do nemocnice v Brně. Proběhla magnetická rezonance, měření EP a lumbální punkce. Z vyšetření mi byla zjištěna nemoc, o které jsem absolutně nic nevěděla…
Navštěvovat ordinaci v Brně a studovat ve Zlíně opravdu nešlo. Kvůli opakovaným zánětům očního nervu jsem byla nucena studium ukončit již v prvním semestru.
Necitlivost v rukou nebo nohou, zánět očního nervu, brnění, třes. To vše jsou moje příznaky s RS a tzv. ataky. Každý takový průběh nemoci je léčen kortikoidy v infuzích. RS je nevyléčitelné onemocnění. Díky léčbě se dá zpomalit, ale každá ataka už vám v těle zanechá jizvu.
Od roku 2018 se RS začala ozývat čím dál víc v horším průběhu. Syn měl 4 měsíce a přišla další velká ataka. Nevím, co bylo horší. Nemůžete fyzicky a psychicky se cítíte úplně k ničemu, když se nemůžete postarat o své vlastní dítě. Nemohla jsem chodit, zvednout se ze židle, přenést syna z místnosti do místnosti. Vše bylo špatně. Partner se staral jak o mě, tak o syna…
Trvalo necelý rok, než přišlo zlepšení. Solumedrol a rehabilitace, to vše byla snaha zase tak nějak fungovat. Ale od té doby už nedokážu běhat, skákat, chodit na procházky. Občas i zavrávorám, mám špatnou koordinaci. Tělo mám neustále v křeči se strachem z pádu. Zůstala mi necitlivost v nohou, brnění v rukou.
