Představení sbírky pro Steliinku
Jsme čtyři kolegové z firmy Livesport. Nejsme žádní profesionální atleti ani elitní závodníci. Jsme amatéři, kteří tráví dny v kanceláři a ve volném čase si rádi dají do těla. Letos jsme se ale rozhodli posunout své hranice o kus dál – absolvovat prestižní závod Ironman 70.3 v Hradci Králové (1,9 km plavání, 90 km na kole a 21,1 km běhu).
Proč to děláme? Chceme dokázat sami sobě, že na to máme. Ale především chceme, aby každý litr našeho potu a každý překonaný kilometr pomohl někomu, kdo svůj největší závod svádí každý den od narození …
Ahoj, jmenuji se Stellinka a je mi už 5,5 roku.
Můj příběh začal úplně jinak, než si moji rodiče představovali. Celé těhotenství probíhalo bez komplikací. Všechna vyšetření byla v pořádku a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco pokazit. Maminka s tatínkem se na mě moc těšili a do porodnice odjížděli s představou, že za pár dní pojedeme všichni společně domů.
Z okamžiku, který měl být jedním z nejkrásnějších v jejich životě, se ale během chvíle stala noční můra.
Po dlouhém a komplikovaném porodu jsem se narodila bez známek života. Nedýchala jsem, musela jsem být resuscitována a následně převezena sanitkou na dětskou jednotku intenzivní péče do Fakultní nemocnice Olomouc. Prodělala jsem těžkou porodní asfyxii, tedy nedostatek kyslíku, který bohužel vážně poškodil můj mozek.
Maminka s tatínkem mě po narození viděli jen na pár vteřin, když mě lékaři odnášeli. Nikdo v tu chvíli nevěděl, co bude dál.
Tatínek jel za sanitkou se mnou do Olomouce. Maminka zůstala v porodnici sama. Na pokoji, který si před porodem zaplatila právě proto, abychom po mém narození mohly mít klid, být spolu a užívat si naše první společné chvíle.
Místo mě vedle ní ale zůstala prázdná postýlka.
Z Olomouce jí potom volal tatínek společně s lékařem. Vysvětlili jí, že je potřeba moje tělo zchladit na 33 stupňů, aby dostal mozek a ostatní orgány šanci po nedostatku kyslíku regenerovat.
Maminka tehdy vůbec nechápala, co se děje. Ještě pár hodin předtím čekala zdravou holčičku a najednou po telefonu poslouchala slova o intenzivní péči a řízeném podchlazení.
Samozřejmě s tatínkem souhlasili.
Tu noc maminka téměř nespala. Ráno podepsala potřebné dokumenty, aby mohla společně s tatínkem přijet za mnou.
Ležela jsem v malém „domečku“, obklopená přístroji a hadičkami. Rodiče stáli vedle mě a ptali se sami sebe, proč se to stalo právě jejich holčičce. Proč, když bylo celé těhotenství v pořádku.
Odpověď na tuhle otázku nemají dodnes.
Po několika dnech začalo postupné zahřívání a probouzení z umělého spánku. Následovala magnetická rezonance mozku.
Když lékař začal rodičům vysvětlovat její výsledky, doufali, že špatně slyší. Že přece nemůže mluvit o jejich holčičce.
Na mozku byly rozsáhlé změny.
Nikdo jim tehdy nedokázal říct, co přesně to bude znamenat. Jestli budu chodit, mluvit, běhat, jestli budu samostatná nebo jak bude můj život vlastně vypadat.
Dnes, o více než pět let později, už některé odpovědi známe.
