Léčba, která nekončí - Fůrie

Ahoj všichni, dny pádí jako splašené koně a je čas na další várku střípků ze života naší Fůrie.

Nejprve se vrátím k „vložené“ aktualitě z úterý. Jsme na půli cesty a udělali jsme obrovský kus práce. Fůrii jsme dostali do stavu, o kterém jsem byl vždycky vnitřně přesvědčený, že je možný, ale ještě před rokem to znělo jako něco, co vám za pětistovku vyvěští kartářka na pouti.

Já často říkám, že osud nám do cesty nenaházel jen klacky, ale rovnou celý les. Ale oba jsme s Fůrinou tvrdohlavé hlavy a pomalu jsme ty stromy pokáceli, nařezali a vytahali z lesa pryč, aby byla cesta volná a Fůrina mohla zase šmejdit a hledat králíky.

Proto jsem to nemohl nechat být a požádal jsem Donio o prodloužení sbírky, abychom mohli společně zabojovat o cílovou pásku. Lidé z Donia nám vyšli vstříc a prodloužili nám čas rovnou o dva měsíce, což je maximum možného. Dává nám to další prostor pro tvrdou práci, kterou máme před sebou.

Malý-velký den

Pokud nás sledujete na sítích, zaregistrovali jste náš „malý-velký“ den. Po skoro dvou letech jsme vyrazili na opravdový výlet. Ne do parku za bytovkou, ale do opravdového světa.

Byl jsem nervózní, sluníčko pálilo, ale zvládli jsme to oba. Byla to socializace pro nás pro oba, i když já byl z těch lidí snad nervóznější než Fůrina. Ta se toho hned chopila a musela zámecký park pořádně pročuchat, pročůrat a prostě to tam převzít do správy. Nová zámecká paní přišla navštívit sídlo.

Víte, najít si lavičku ve stínu, přetahovat se o balónek a jen tak pozorovat ten cvrkot pro mě v tu chvíli znamenalo víc, než kdybych mohl jet na francouzskou Riviéru. Byl to důkaz, že čím dál více opouštíme izolaci a vracíme se k životu.

Zpátky do montérek

Výlet byl famózní, ale realita se na pocity neptá, ta chce výsledky. Takže zpátky do montérek a do práce. Absolvovali jsme klasické kolečko rehabilitací a po měsíci jsme narazili na tetu Alex.

Ta hned hlásila, že Fůrina vypadá hubenější. Já ten dojem mám taky. Nepoznám to sice pohledem, ale postroj nelže. Zapíná se mnohem lépe, i když ručička na váze ukazuje pořád stejné číslo. Vypadá to, že se ten poměr tuku, vody a svalů v tom jejím těle začíná konečně přesouvat tam, kam má. Stává se z ní prostě lépe promazaný stroj.

Abychom nezaháleli, nafasovali jsme domácí úkoly. Z obýváku se tak oficiálně stává výcvikové středisko.

Abychom se ale vrátili do reality. Nebylo to jen zalité sluncem. Osud nám do toho našeho čerstvě vysekaného lesa hned přihodil pár shnilých větví. Fůrině opět mírně natekla levá zadní packa. Zatím to vždycky po pár dnech splaskne, ale je to takový ten zdvižený prst.

K tomu nás potrápilo i zvracení. Její břicho je citlivé jako seismograf. Stačí jakákoliv nahodilost a už jedeme na kliniku. S tímhle už naštěstí víme, jak pracovat.

Malá technická

V pátek proběhla naše pravidelná „malá technická“. Krevní testy naštěstí neukázaly žádné systémové selhání. CRP nám sice vylezlo na devítku, což je víc než minule, ale v našem světě je to pořád výborný stav. Jako by se vesmír jen tak lehce mračil, ale zatím se mu nechtělo pršet.

Největší vítězství týdne se ale odehrálo v laboratoři. Měsíc po vysazení sulfonamidů jsme stále bez bakterií a bez zánětu. Po tom všem, čím si prošla, je tohle zpráva, kterou si člověk skoro bojí říct nahlas.

Dohodli jsme se, že do medikace zatím nesáhneme. Stroj šlape, nastavení drží, tak do toho nebudeme vrtat. Někdy rychleji, někdy pomaleji, ale jdeme dál. Staré přísloví říká, že „bez práce nejsou koláče“. Fůrina sice koláče nerada a hned by je vyměnila za pořádnou konzervu, ale je na tom velký kus pravdy.

Vidět ty její zářící oči plné jiskřiček a radosti z toho, že zase „může“, je totiž k nezaplacení.

Závěrem bych vám všem opět velmi rád poděkoval za podporu. Nejen finanční, ale i tu slovní. Zprávy na zdi zde na Donio mě opravdu nabíjejí. Děkuji vám všem, že v tom lese nejste jen diváci, ale držíte tu pilu s námi.

Jedem dál

A co na to sama Fůrie?

„Jirka z toho výletu na zámek dělal hroznou vědu. Pořád mě pozoroval, jestli se mi nekýve zadek nebo jestli nejsem unavená, přitom stačilo tak málo. Prostě mě nechat udělat si pořádek v administrativě. Ten park byl plný cizích záznamů, tak jsem tam musela nechat pár vlastních úředních podpisů, aby bylo jasno, kdo tam teď velí. Úkol splněn, zámek je pod mou správou.

Že je mi prý postroj volnější? Páníček tomu říká změna svalové hmoty, já tomu říkám aerodynamika. Připravuju se na ty králíky, co mi v tom našem nařezaném lese určitě schováváte.

A ty vaše zprávy? Páníček mi je poctivě předčítá a já u toho dělám, že hrozně pozorně poslouchám, i když mě u toho hlavně zajímá to drbání za uchem, které k tomu vždycky automaticky přidá. Je fajn vědět, že v tom lese nejsem sama. Takže pac a pusu, jdu trénovat na ty nový podložky, ať mám ty svaly na králíky pořádně v cajku!“

Jirka a Fůrie