For English version click here
Natálka přišla na svět v roce 2014 jako očekávané miminko. Těhotenství probíhalo naprosto v pořádku. V den porodu nic nenasvědčovalo tomu, že se během pár minut změní život celé rodiny.
Porod nepostupoval. Kontrakce byly silné, ale Natálka nešla ven. Lékaři střídavě zkoušeli nechávat porod běžet, pak urychlovat, později zvažovali kleště. Při jedné z kontrakcí se na monitoru objevily špatné ozvy. Začal závod s časem.
Personál běhal pro další lékaře, padaly pokyny „zatlačte“, „netlačte“, „jede se na císařský řez“. Maminka si pamatuje už jen strach – a pak ticho. Po probuzení jí lékař řekl jedinou větu:
„Dítě jsme museli resuscitovat. Je převezeno do fakultní nemocnice.''
Nikdo jim neřekl víc.
Léčba chlazením a dny plné nejistoty
Natálka byla po převozu přijata na JIP a lékaři zahájili léčbu chlazením mozku – postup, který se používá při podezření na nedostatek kyslíku během porodu. Informace byly velmi strohé a každá minuta se zdála nekonečná.
Maminka podepsala reverz, aby mohla být s dcerou co nejdříve. Každý den ji držela za ručičku, hladila jí, krmila a trávila u ní veškerý čas. Mluvila na ní, povzbuzovala jí a věřila, že to zvládne.
Po několika týdnech byla Natálka konečně dost silná na přesun z JIP na novorozenecké oddělení. Pak mohla jet domů – ale bez jasné představy, co je čeká.
Diagnóza, která změnila život
Do prvního roku se jen čekalo, jak se bude Natálka vyvíjet. Až později zazněla diagnóza:
Dětská mozková obrna – kvadruparetická forma s výrazně choreaticko-atetoidní složkou.
Znamená to postižení všech čtyř končetin a k tomu výrazné mimovolní pohyby, které Natálka nemůže ovládat. Když chce něco uchopit nebo udělat cílený pohyb, její tělo někdy udělá pravý opak. To výrazně omezuje její samostatnost.
Holčička s neskutečnou vůlí
Od malička podstupuje pravidelnou rehabilitaci, měsíční pobyty, Vojtovu metodu, neurologii, logopedii i oční péči. Rodiče ji učili jíst, pít i komunikovat – nejdřív jen očima a pomocí kartiček.
S řečí to bylo dlouho náročné. Natálka dokáže říct několik jednoduchých slov – třeba „máma“ nebo „ham“ – ale jinak pro okolí mluví jen velmi málo srozumitelně. Rodiče jí však rozumí dokonale.Její výraz, oči a charakteristické zvuky dokážou říct víc než věty.
Přesto je to bystrá, chytrá, citlivá a vnímavá slečna. Má skvělou paměť, miluje společnost a dokáže sdílet radosti i trápení po svém – způsobem, kterému její blízcí rozumí.
Navštěvuje speciální školu, kde má svou asistentku a kde se jí moc líbí.
I když je kvůli těžkým pohybovým projevům celodenně na invalidním vozíku, na plenách a odkázaná na neustálou pomoc druhých, nikdy neztrácí úsměv a chuť být součástí dění kolem sebe.











