Natálka je moje vysněná holčička. Je laskavá, usměvavá a mazlivá, ale také na svůj věk neobyčejně chytrá, vnímavá a upovídaná. Miluje lidi a ostatní děti. Nejšťastnější bývala venku na hřišti, kde si během několika minut dokázala najít kamarády.
Náš život se letos v únoru během několika hodin obrátil vzhůru nohama. Začala jsem si všímat, že Natálka občas kulhá, a pediatričce se navíc zdála nezvykle bledá. Proto nás poslala na odběry krve.
Ještě ten den jsme se ocitli ve Fakultní nemocnici v Motole. Doufala jsem, že Natálku čekají jen další vyšetření a že se brzy vrátíme domů. Ten den jsme už ale domů neodjeli. Místo toho jsme se dozvěděli, že Natálka má akutní lymfoblastickou leukémii.
Kvůli oslabené imunitě nemůže Natálka běžně mezi děti, na hřiště ani žít obyčejné dětství, které do té doby znala. Musí dodržovat speciální dietu a mnoho věcí, které byly dříve samozřejmostí, se pro ni najednou změnilo. Dny tráví doma nebo mezi stěnami nemocničního pokoje.
Od narození jsme na sebe byly velmi silně navázané, ale nemoc nás spojila ještě víc. Když jsme spolu v nemocnici, nechce, abych od ní odešla ani na malou chvilku. Potřebuje vědět, že jsem nablízku. Nejtěžší jsou pro mě okamžiky, kdy se na mě podívá a řekne: „Maminko, já jsem nemocná.“
Ve svých třech letech by dítě mělo řešit, s čím si bude hrát, ne proč musí znovu do nemocnice.
