Je mi 28 let a většinu svého života jsem chodila přírodou, aniž bych si opravdu všímala toho, co se kolem mě děje. Stromy byly prostě stromy, zpěv ptáků jen zvuk v pozadí a divoká zvířata jsem měla spojená hlavně s televizními dokumenty.
To se změnilo ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát.
Najednou jsem zjistila, že les je plný života. Že na jednom místě můžete během chvíle spatřit několik druhů ptáků, veverku, myšku, srnku nebo lišku. Že každé ráno a každý večer nabízí úplně jiný příběh. A že když se člověk zastaví, ztiší a začne opravdu pozorovat, objeví svět, který mu byl celé roky skrytý.
Fotografie mě naučila dívat se jinak. Díky ní trávím hodiny v přírodě, učím se poznávat zvířata, jejich chování i jejich prostředí. Každá fotografie pro mě není jen obrázek – je to připomínka okamžiku, který by jinak během pár vteřin zmizel.
Největší radost mi ale dělá něco jiného.
Když své fotografie ukazuji rodině, přátelům nebo kolegům v práci, často slyším: „Tohle opravdu žije u nás?“ nebo „Nikdy jsem si nevšiml, kolik druhů ptáků tu máme.“ Někteří mi pak sami vyprávějí, že cestou do práce začali víc poslouchat zpěv ptáků nebo si poprvé všimli zvířat, kolem kterých dříve jen prošli.
Pokud moje fotografie dokážou přimět alespoň pár lidí zpomalit a podívat se kolem sebe jinýma očima, pak mají smysl.
