Nechci vám vyprávět o autismu, chci vám představit Péťu
Když se řekne autismus, většina lidí si představí diagnózu. Já si představím Péťu.
Před téměř osmnácti lety jsem se stala jeho maminkou. Stejně jako většina rodičů jsem si myslela, že budu své dítě učit poznávat svět.
Netušila jsem, že to bude on, kdo bude učit mě.
Naučil mě nesoudit, nesrovnávat, netlačit na výkon. A hlavně žít tady a teď.
Nebylo to vždy snadné. Byly chvíle plné bezmoci, strachu i vyčerpání. Přesto bych neměnila.
Protože Péťa nezměnil jen můj život. Změnil můj pohled na svět.
Když jsme se dozvěděli Péťovu diagnózu, o autismu jsem nevěděla vůbec nic.
Stejně jako mnoho jiných rodičů jsem měla strach z toho, co jsem si pod slovem autismus představovala.
Jenže pak jsem začala poznávat svého syna.
Ne diagnózu.
Jeho. Radost z vlaků. Lásku k labutím. Jedinečný pohled na svět.
A tehdy jsem pochopila něco, co už dnes vím s naprostou jistotou.
Diagnóza nikdy neřekne, kým člověk opravdu je.
Právě o tom jsem chtěla vyprávět.
Ne o autismu, o člověku.
Naše příběhy jsem začala sdílet jednoduše proto, že jsem cítila, že mají smysl.
Postupně mi začali psát rodiče, prarodiče, učitelé i lidé, kteří se s autismem nikdy osobně nesetkali.
Psali mi, že díky našim příběhům lépe rozumí. Že se přestali bát. Že se začali dívat jinýma očima.
Tehdy jsem si uvědomila, že náš příběh už není jen náš.
Rozhodla jsem se napsat Světlemodré srdce.
Co si přeji, aby kniha změnila
Nepřeji si, aby po přečtení této knihy lidé věděli o autismu víc.
Přeji si něco mnohem důležitějšího.
Aby se příště zastavili dřív, než začnou soudit. Aby byli o trochu trpělivější. O trochu laskavější. Aby si uvědomili, že diagnóza nikdy neřekne, kým člověk opravdu je.
Dnes je kniha hotová. Teď potřebuje udělat poslední krok – dostat se ke svým čtenářům.
Pokud věříte, že i jeden příběh může změnit pohled na druhého člověka, budu moc ráda, když se stanete součástí jeho cesty.
