Vše se změnilo asi v květnu 2024, kdy začal mít můj manžel problémy s močovým měchýřem. Přiletěli jsme z dovolené, a tak to přikládal nějakému nachlazení. Nakoupil si různé čaje a léky, ale problémy nepřecházely. Naopak se to jen zhoršovalo – časté běhání na toaletu a k tomu bodavé bolesti. Donutila jsem ho zajít k paní doktorce, která mu předepsala léky a řekla, že pokud bolesti neustoupí, má za týden přijít znovu. Normální běžný postup.
Během této návštěvy požádal o vyšetření na rakovinu, protože se v jeho rodině s touto nemocí už roky léčí jeho maminka a její sourozenci na ni zemřeli. Paní doktorka ho objednala na 23. září 2024.
Měli jsme pár týdnů před svatbou a byli jsme ve velkém stresu. Bolesti tolik nevnímal, ale asi dva dny před svatbou raději zajel na pohotovost. Tam odevzdal moč a výsledky byly v pořádku. Nasadili mu antibiotika a poslali ho domů.
Malinko se mu ulevilo, ale pak se problémy znovu rozjely. Asi dva dny po svatbě byl poslán na testy. Druhý den volala paní doktorka a oznámila, že má zvýšené PSA, což značí karcinom prostaty. Byl to pro nás šok! Nikdy by nás nenapadlo, že by mohlo jít o tak závažné onemocnění. A v tu chvíli začal kolotoč.
Okamžitě jsme jeli na pohotovost, kde mého manžela přijali. Udělali další vyšetření, odběr krve a moči. Objednali ho na biopsii a magnetickou rezonanci, což mělo proběhnout někdy v říjnu. Řekli nám celkový postup a měli jsme čekat na výsledky histologie, které obvykle trvají čtrnáct dní.
Po dvou dnech se jeho stav zhoršil natolik, že už nemohl ani čůrat. Musel znovu na pohotovost, kde čekal pět hodin. Lékaři měli hodně práce a on už zuřil, takže nakonec odjel domů v bolestech, vyčerpaný a naštvaný. Asi hodinu poté, co jsem dorazila domů z práce, jsem ho našla svíjejícího se v křečích a bolestech. Situace byla vážná. Přidala se horečka a vysoký tlak.
Okamžitě jsem zavolala sanitku. Přijeli do patnácti minut a odvezli ho do nemocnice. Udělali veškerá podrobná vyšetření a museli ho vycévkovat a zavést vývod do močového měchýře, protože už sám nedokázal jít na toaletu. Po třech hodinách ho pustili domů.
Za pár dní se situace opakovala – silné bolesti a v zavedeném vývodu velké sraženiny krve. Takhle se to dělo často a pokaždé musel na urologii. Někdy v listopadu lékaři rozhodli, že si ho v nemocnici nechají.
Dostal kapačky a byl pod dohledem. Každý den mu vývod vyměňovali. Za dva dny mi volal, že ho musí operovat – ucpalo se to natolik, že málem vykrvácel. Lékaři a sestry kolem něj běhali, až se jim nakonec podařilo sraženinu odstranit a krvácení zastavit. Operace se nakonec nekonala a po pár dnech ho propustili domů, ale vývod museli ponechat.
Další rána přišla, když nám řekli, že nádor masivně prorůstá do močového měchýře. Nasadili hormonální léčbu a poslali ho na další vyšetření PET do Fakultní nemocnice Lochotín. Byli jsme vyděšení a báli se. Nechtěla jsem čekat a jednala jsem hned. Díky přátelům jsme si domluvili konzultaci v protonovém centru v Praze na Bulovce.
Onkolog nám vysvětlil možnosti léčby a objednal manžela na 30. prosince na další vyšetření. Stále jsme měli naději.
Kolem 19. prosince zazvonil telefon a na druhé straně se ozvalo: „Mám pro vás špatnou zprávu. Vašeho manžela nemůžeme přijmout, protože onemocnění je příliš vážné a léčba u nás není možná.“ Popřál nám hodně síly a řekl, ať se držíme. V tu chvíli jsem se rozbrečela a nemohla popadnout dech. Musela jsem to rozdýchat. Bohužel naše naděje trvala jen pár dní.
Řekli jsme si, že půjdeme dál a budeme bojovat, ale špatných zpráv přicházelo víc než dost. Týden před Vánocemi nám lékařka oznámila, že nádor je zhoubný.
Další termín byl odložen na 3. ledna 2025 a lékařka nám sdělila, že jde o pokročilou rakovinu prostaty IV+V stupně, masivně prorůstající do močového měchýře s metastázemi do kostí, jater a menšími ložisky v oblasti žeber.
Dne 3. ledna nám lékařka navrhla kombinovanou léčbu. Chemoterapie měla začít 16. ledna a zároveň byla podána žádost na lék Abirateron, který musí schválit odborníci v Plzeňské nemocnici. Cena léku je asi 15 000 Kč měsíčně.
Oba jsme se na sebe podívali a z našeho pohledu bylo jasné, že vše zvládneme. Hlavně aby se nemoc dala vyléčit a uděláme pro to cokoliv.
Týden před chemoterapií se však vše opět změnilo. Manžel měl od rána velké bolesti, i přesto že měl fentanylové náplasti. Ležel v křečích a téměř plakal. Zavolala jsem naší známé zdravotní sestře a ta mi poradila, jaké léky může užít. Po pár hodinách bolesti ustoupily a manžel konečně usnul.
Další den se situace opakovala a lékařka rozhodla o jeho hospitalizaci. Od 9. ledna je v nemocnici, kde dostává antibiotika, náplasti a další léky. Největším problémem jsou stále sraženiny v močovém vývodu.
Léčba musela být změněna a nyní musí začít urgentní ozařování, které snad začne 20. ledna.
Každý den za ním chodím do nemocnice a bojím se, co nám zase řeknou. Doufám, že se situace ustálí a konečně podstoupí ozařování, které by mělo zmenšit nádor a umožnit odstranění vývodu.
Musíme být silní a věřit v uzdravení. Vím, že tato nemoc se může kdykoliv vrátit.
I pro mě je to náročné, protože jsem před dvěma lety přišla o svou milovanou maminku na stejnou nemoc.
Od té doby jsem si uvědomila, že nic není důležitější než zdraví.
