Pomoc pro Martínka

Přišel čas a s ním možnost se s vámi opět podělit o kus našeho osobního prostoru. Otevřít okno, abyste mohli nahlédnout, pokud nahlédnout budete chtít. Sahám za kliku okna a otevírám ho pro vás moc rád. Při tom, jak to dělám, si zároveň opět uvědomuji ten záměr, který mám. Je popsán ve slovech “více srdcí se přidává”. K čemu? K uzdravení našeho synka Martínka, velkého bojovníka.

Je stále něco co má zlou moc nad jeho zdravotním stavem. Zároveň stále silně věříme, že je v prostoru i něco to, co má moc mnohem větší, dobro a uzdravení. Ať už se to jakkoli naivní může někomu zdát a jevit, pro nás je to fakt, se kterým chodíme po světě. Silný vzkaz z budoucnosti, sen, se kterým jsme a i potřebujeme být na každém kroku. Je prostě naši silnou vírou, že síla dobra a uzdravení existuje a má větší moc než zlo, kterému se v našem osobním prostoru tak zalíbilo být. Ať už to zlo přivolalo cokoli, věříme, že ho lze překonat. Je však třeba tomu jít naproti. Vytrvat a nepřestávat. A není nic víc, než jít tomu vstříc činy.

Rádi se, více než to co vidíme před sebou, zaměřujeme na to, co vidíme v přesahu věcí před námi, zvedáme se a jdeme se s tím seznámit. A to neznamená, že tu nejsme, když to co je, právě je.

Rádi děláme věci tak, jak neznáme.

Rádi vyhlížím lodě s neznámým nákladem, vždy připravení ho vyložit.

Učíme se řeči budoucnosti, řeči činů a k tomu vzkazu dobra o uzdravení syna nás to táhne víc a víc. Otevřeli jsem srdce dokořán všemu a zapnuli v duši GPS. To aby si nás, to co hledáme našlo, aby uzdravení syna místo našeho prostoru nepřehlédlo.

Dnešní článek jsem nazval příznačně “Bojovník”.

Marťu v poslední době zasáhlo několik příhod bezvědomí.

11/2024 charitativní koncert na jeho podporu. Při koncertě Marťa upadl do bezvědomí. Volali jsme sanitku.

01/2025 šachový turnaj v Citově. Při šachové partii upadl do bezvědomí, volali jsme sanitku.

Před několika dny, 14. 3. 2025, doma při komunikaci s tetou přes videomessenger upadl do bezvědomí. Sanitku jsme nevolali.

Po každé z těchto příhod nešlo přehlédnout to, jak moc je Marťa unavený.

A před námi byla sobota, 15. 3. 2025 a dlouho naplánovaný týdenní šachový turnaj OPEN PLZEŇ 2025. Vidím, že je Marťa po této páteční příhodě unavený. Zároveň vnímám jeho přesvědčení, že pro něj není nic, co by mu stálo v cestě na turnaj. Vnímám, že tohle jeho rozhodnutí nepřekonám žádnou přátelskou dohodou.

Je sobota ráno. Necháváme ho spát, aby si odpočinul, nebudíme ho. Je 11 hodin a on chce vstávat. Zkoušíme přitvrdit v rozhodnutí, že tentokrát nepojedeme, aby si odpočinul. Odmítá pít, odmítá jíst. Rozhoduji, jedeme. Balíme věci, nakládám do auta. Maminka pomáhá Martinovi se snídaní.

Při cestě volám organizátorům, že přijedeme později. Ti nás informují, že se pokusí domluvit se soupeřem Martina, aby na něj počkal. Cesta je dobrá, nemáme příliš velké zpoždění, po 3 hodinách a 40 minutách přijíždíme do Plzně. Partie všem hráčů začala v 16:00 a Martin usedá za šachovnici 16:30. Hraje 3 hodiny.

Maminka s námi na hotelu zůstává do neděle a v neděli odjíždí domů pečovat o maminku.

Zůstávám s Martinem v Plzni. Absolvujeme šachovou partii v neděli odpoledne. Hraje téměř tři hodiny. Pak v pondělí odpoledne, opět téměř tři hodiny. A přichází úterý. Jediný den, kdy se hrají dvě šachové partie během jednoho dne. První v 9:00 a druhá v 16:00 hodin. Martin každou partii hraje opět cca 3 hodiny a bojuje. Turnaj je to silný, do té doby se mu nepodařilo vyhrát.

Po ukončení druhé partie, kolem 19:00 odjíždíme na pokoj. Na pokoji jsem Marťu položil na záda na postel, podložil mu hlavu. Rychle jsem si odběhl do koupelny na malou, už to nešlo vydržet. Když jsem se vrátil do pokoje, hned jsem pochopil, že něco není v pořádku. Martin upadl do bezvědomí. Vzhledem k tomu, že předchozí příhoda byla nedávno, popadl jsem mobil a zavolal 155. S paní jsem komunikoval jeho stav, dýchání a další funkce. Než přijela sanitka, pomalu začal přicházet k sobě.

Beru to nejnutnější z hotelového pokoje a odjíždíme sanitkou do Plzeňské nemocnice. Když jedeme, vidím z oken světla Plzeňského města a odlesky světel záchranky. Do toho, kdyby mi někdo v tu chvíli řekl a ukázal situaci po 24 hodinách, byl bych … ani vám nevím, jak bych byl, věci mě čím dál méně překvapují, nebo spíše nepřekvapují:-)

Dojeli jsme na centrální příjem. Martina vyšetřili, nasadili antiepileptika a po konzultaci s ošetřující lékařkou nás téměř po třech hodinách odvezli sanitkou zpátky do hotelu. Bylo po jedenácté, když jsem Marťu ukládal do postele. Otočil jsem ho na bok, podložil, aby se tělo cítilo dobře, usnul jak špalek.

Kolem půlnoci jsem zalehl i já.

V nemocnici jsem měl jeden hlavní úkol, který jsem nesměl přehlédnout, zapomenout na něj. Potřeboval jsem položit paní doktorce otázku, zdali podle ní může Martin pokračovat v turnaji. Já osobně měl totiž dojem, že balíme a jedeme domů. Tenhle můj návrh, ale Martin nepřijal a kroutil hlavou, že rozhodně ne, že on zůstává.

Paní doktorka podpořila Martinovo nastavení. “Ano, může hrát, jen si teď musí odpočinout, vyspat se”. Na jeho tváři byl vidět kouzelný úsměv.

Druhý den ráno jsem zrušil online trénink šachů, který jsme měli domluvený na 10:30 dopoledne. Ohledně snídaně jsem se domluvil s personálem a vzal mu jídlo na pokoj. Vstával po 10 hodině. Dal jsem mu snídani a pak se mu věnoval, jak právě bylo potřeba a zároveň tak, abych ho jak nejlépe umím, co nejvíce podpořil a připravil na blížící se šachovou partii. 16 hodina a další šachová partie byla tady. Jedno je jisté, jdete do ní se zkušeností toho večera předchozího dne.

Častěji než jindy jsem bral Martina od stolu a pokládal na lehátko, které mám u šachového stolu rozložené. Ne dlouho, jen malinko přeuspořádat a občerstvit jeho tělo. Moc času mi nedával, vždy velmi brzy ukazoval na vozík nejspíš s myšlenkou “už s tím táto přestaň a dej mě do vozíku, ať můžu hrát”. Bojoval dál, tentokrát celkem 4 hodiny a dvacet minut. Tohle ten den zvládnul. Nakonec v koncovce prohrál, ale já byl svědkem, že do toho dal všechno, všechny síly a schopnosti, které měl. Klobouk dolů Martine, hluboce před tebou smekám.

Když tohle píšu, slzy mi vchází do očí. Museli byste být celý ten čas u toho. U toho jeho nastavení, u té síly, která nešla přehlédnout. Byli byste naplno po boku opravdového bojovníka, jako já měl tu čest.

Na pokoji jsme ještě něco pojedli a honem do postele, aby si zase odpočinul. Tentokrát mu ale nešlo usnout a potřeboval přetočit z boku na bok, pak chvíli na záda. Až nakonec na boku usnul.

Chci se s vámi ještě podělit o tohle. Když jsem tam při té partii s Martinem byl, cítil jsem se nesmírně šťastný za to, že tam mohu být, že ho mohu doprovodit a popravdě bylo v tom pocitu cosi nového a hlubšího co jsem poprvé zažil už ten den předtím. Hluboký vnitřní klid a mír, a radost, která mě dokázala jen tak, několikrát rozesmát. Tohle se tam dělo. Ano, byly okamžiky v mém těle, jako když srnka zavětří nebezpečí, které mě okamžitě nastavily do střehu, to když se Martin nějak zahleděl nebo jinak zareagoval než znám, ale rozhodně to do těch okamžiků nepřineslo strach a utrpení a když jednou jedinkrát přišla myšlenka a ona přišla, “už to trvá dlouho, ať už je po hře, ať už je to za námi” hned jsem věděl, že tohle sem nepatří, že to není správný postoj a Martin mi to svou přítomností a svým nastavením ryze potvrdil.

Jsi velkou inspirací Martine a my ti moc děkujeme.

Radost ze tvé radosti je pro nás palivem.

Se vší pokorou víme, že vždycky pro tebe můžeme dělat víc a čím víc dělat umíme a dokážeme, tím šťastnější jsme.

Táta a máma.

PS: Okna jsou otevřeny a dveře také a Vaše srdce jsou vřele a srdečně vítána. Mějte se krásně. Děkujeme, že nám svítíte na cestu dobrem, kterým jste❤️

Eda, Pavla, Pája a Marťa.