Podpora vydání cestopisu Plavba okolo Elby na palubě La Grace

Představení projektu

Paluba pod bosými chodidly se houpá, jak se pod přídí mohutné lodi La Grace tříští voda. Cítíme vlahý vítr ve vlasech a plujeme slunci vstříc. Kolem nás se rozprostírá nekonečná modř vybízející k prozkoumání. Plachty nad naší hlavou vítr vypíná a loď teskně skřípe. Přepásáme se šerpou, do čela si narazíme pirátský klobouk a necháme se unášet vstříc netušeným dobrodružstvím.

Vydejte se s námi jako kadeti na plavbu okolo ostrova Elba na palubě brigy La Grace a ponořte se do tajemství námořnického umění.

Pokud máte o tuto knihu zájem a chtěli byste podpořit její vznik, můžete přispět na tisk a následnou grafickou úpravu tím, že si zarezervujete výtisk či využijete jiných odměn. 

Ukázka z knihy:

Vytáhli jsme kotvu a vyrazili na další plavbu. Konečně nám skončila hospodářská a začala navigační. Myslel jsem si, že si stoupnu ke kapitánovi a budu nenápadně, avšak pozorně sledovat, jak se to dělá. Ten mi ale vrazil kormidelní kolo do rukou a řekl, abych obeplul nějaké hrozivě vypadající útesy. Na přídi jsem měl ku pomoci Báru s Čolkem, kteří mi hlásili vše, co mělo kolizní kurz a mohlo by do nás potenciálně narazit, či výskyt přístavních bójek. Poté jsem dle Pepových instrukcí stočil loď k jakémusi červenému domu v dáli na pobřeží. Samotného mě udivovalo, jak byla loď na točení kormidelním kolem citlivá. Báru jsem slyšel v ruchu panujícím na palubě jen napůl, ale Čolek měl hlas silný, a tak mi nic neuniklo. Poté mi kapitán zavelel, abych plul přímo proti slunci. Naštěstí posádka spustila plachty, takže i když jsem plul přímo proti jeho ostrým paprskům, oči mi nevypálilo. Nebo tedy aspoň ve chvílích, kdy se mi loď neplašila pod rukama. Nakonec jsem se to přeci jen v rámci možností naučil a směr se mi držel dobře.

Když jsme připlouvali do naší cílové destinace – Marciana Marina, Bára s Čolkem mi nahlásili jen jednu bójku. Nevěděl jsem, co mám dělat, protože jsem tak nějak vyrozuměl, že mají být u vstupu do přístavu dvě, a byl jsem z toho dost nesvůj. Ostatně nesví z toho byli i mí navigátoři.[1] Posádka mezitím skasala plachty, takže jsme se navzájem dosti překřikovali a Pepa mi vysvětlil, jak s lodí zaparkovat. Bylo třeba, abychom byli natočení stejně jako okolní lodě a dostatečně daleko od nich. Tak nějak jsem čekal, že si kormidlování lodi přebere, ale ne. Bylo to jen na mně! Když se mi to povedlo v rámci možností srovnat, zavelel ke spuštění kotvy a bylo hotovo. Řádně jsem si oddechl, že se mi hned napoprvé nepovedlo ztroskotat, a odebral se na střední palubu, kde byl svolán nástup. S Bárou a Čolkem jsme se shodli na tom, že tam bójka opravdu byla jen jedna, a strojník Lukáš nám vysvětlil, že ta druhá se mohla utrhnout, nebo že se jednalo jen o signalizační bójku rybářů.

Kapitán se ujal slova a vysvětlil nám, že v dnešních dnech mají Italové největší svátky v roce – Nanebevzetí Panny Marie, a že oslavy ve městě budou velkolepé. Dokonce tu měl být i festival jídla! Staré město Marciana se nalézalo v horách nad zástavbou, do které jsme měli co nevidět vstoupit, protože se chránilo před cháskou, jakou jsme nyní představovali my – před piráty. Prý žádný z pirátů se nechtěl veřejně znemožnit při znásilňování po dlouhém výšlapu do hor, a tak se zaměřovali spíše jen na osady poblíž moře. Ani nikomu z nás se do hor moc nechtělo. Povečeřeli jsme, převlékli se do kostýmů a nechali se postupně odvést člunem do města. Slunce se již sklánělo k západu a na malebné městečko se snášel soumrak.

[1] Ta druhá tam prostě nebyla. Čolek dobře věděl, že mají být dvě, takže i my jsme nervózně koukali okolo.