Paluba pod bosými chodidly se houpá, jak se pod přídí mohutné lodi La Grace tříští voda. Cítíme vlahý vítr ve vlasech a plujeme slunci vstříc. Kolem nás se rozprostírá nekonečná modř vybízející k prozkoumání. Plachty nad naší hlavou vítr vypíná a loď teskně skřípe. Přepásáme se šerpou, do čela si narazíme pirátský klobouk a necháme se unášet vstříc netušeným dobrodružstvím.
Vydejte se s námi jako kadeti na plavbu okolo ostrova Elba na palubě brigy La Grace a ponořte se do tajemství námořnického umění.
Pokud máte o tuto knihu zájem a chtěli byste podpořit její vznik, můžete přispět na tisk a následnou grafickou úpravu tím, že si zarezervujete výtisk či využijete jiných odměn.
Ukázka z knihy:
Vytáhli jsme kotvu a vyrazili na další plavbu. Konečně nám skončila hospodářská a začala navigační. Myslel jsem si, že si stoupnu ke kapitánovi a budu nenápadně, avšak pozorně sledovat, jak se to dělá. Ten mi ale vrazil kormidelní kolo do rukou a řekl, abych obeplul nějaké hrozivě vypadající útesy. Na přídi jsem měl ku pomoci Báru s Čolkem, kteří mi hlásili vše, co mělo kolizní kurz a mohlo by do nás potenciálně narazit, či výskyt přístavních bójek. Poté jsem dle Pepových instrukcí stočil loď k jakémusi červenému domu v dáli na pobřeží. Samotného mě udivovalo, jak byla loď na točení kormidelním kolem citlivá. Báru jsem slyšel v ruchu panujícím na palubě jen napůl, ale Čolek měl hlas silný, a tak mi nic neuniklo. Poté mi kapitán zavelel, abych plul přímo proti slunci. Naštěstí posádka spustila plachty, takže i když jsem plul přímo proti jeho ostrým paprskům, oči mi nevypálilo. Nebo tedy aspoň ve chvílích, kdy se mi loď neplašila pod rukama. Nakonec jsem se to přeci jen v rámci možností naučil a směr se mi držel dobře.
Když jsme připlouvali do naší cílové destinace – Marciana Marina, Bára s Čolkem mi nahlásili jen jednu bójku. Nevěděl jsem, co mám dělat, protože jsem tak nějak vyrozuměl, že mají být u vstupu do přístavu dvě, a byl jsem z toho dost nesvůj. Ostatně nesví z toho byli i mí navigátoři.[1] Posádka mezitím skasala plachty, takže jsme se navzájem dosti překřikovali a Pepa mi vysvětlil, jak s lodí zaparkovat. Bylo třeba, abychom byli natočení stejně jako okolní lodě a dostatečně daleko od nich. Tak nějak jsem čekal, že si kormidlování lodi přebere, ale ne. Bylo to jen na mně! Když se mi to povedlo v rámci možností srovnat, zavelel ke spuštění kotvy a bylo hotovo. Řádně jsem si oddechl, že se mi hned napoprvé nepovedlo ztroskotat, a odebral se na střední palubu, kde byl svolán nástup. S Bárou a Čolkem jsme se shodli na tom, že tam bójka opravdu byla jen jedna, a strojník Lukáš nám vysvětlil, že ta druhá se mohla utrhnout, nebo že se jednalo jen o signalizační bójku rybářů.
Kapitán se ujal slova a vysvětlil nám, že v dnešních dnech mají Italové největší svátky v roce – Nanebevzetí Panny Marie, a že oslavy ve městě budou velkolepé. Dokonce tu měl být i festival jídla! Staré město Marciana se nalézalo v horách nad zástavbou, do které jsme měli co nevidět vstoupit, protože se chránilo před cháskou, jakou jsme nyní představovali my – před piráty. Prý žádný z pirátů se nechtěl veřejně znemožnit při znásilňování po dlouhém výšlapu do hor, a tak se zaměřovali spíše jen na osady poblíž moře. Ani nikomu z nás se do hor moc nechtělo. Povečeřeli jsme, převlékli se do kostýmů a nechali se postupně odvést člunem do města. Slunce se již sklánělo k západu a na malebné městečko se snášel soumrak.
[1] Ta druhá tam prostě nebyla. Čolek dobře věděl, že mají být dvě, takže i my jsme nervózně koukali okolo.
