Zdolávání hor v mlze, kdy v botách čvachtá a prsty zebou. Stezky se proměňují v potoky a chůze začíná být vratká. Přesto jdeme stále dál směřujíc k vytyčenému cíli. Co nás žene vpřed? Snad dobrý pocit z překonání sebe sama či prostě jen naděje, že jednou zas vysvitne slunce a rozptýlí všudypřítomnou mlhu. Tehdy se můžeme ohlédnout a spatřit světa kraj, kterým se nám povedlo projít.
Buďte u zrodu cestopisu zaznamenávající toulky mě, mé drahé ženy a kamaráda Michala horskými stezkami Nízkých Tater, kdy jsme bojovali nejen s vlastními limity ale i s nevyzpytatelnou přírodou. Přestože jsme vyrazili v létě, počasí nám nepřálo a nebýt naší tvrdohlavosti, vzdali bychom to. Avšak možná právě díky tomu, vznikl tento příběh, který jsme si mohli prožít v klidu neobklopeni davy turistů. I když… Čechů jsme potkali požehnaně. :D
Avšak nebojte, celou cestu nám nepršelo. To bychom své snažení opravdu vzdali…
Pokud byste chtěli podpořit vydání této knihy, můžete nám přispět na její zpracování a tisk. Odměnou vám budou knihy zaznamenávající toto putování, ilustrace či odkaz na audionahrávku. Snad potěší, inspiruje k vlastním výpravám a hlavně neodradí od páchání ztřeštěných dobrodružství, neboť právě ty život koření víc než cokoliv jiného.
Ukázka z knihy:
Když se obloha prozatím vypršela, poutníci se začali vytrácet. Nakonec jsme v altánu zůstali jen my a nějaká rodina s dětmi, která šla v opačném směru. Děcka měla vážně hlody, u kterých jsme se museli potutelně usmívat. Chvíli jsme poslouchali jejich hašteření a pak jsme začali vyzvídat, co nás čeká. Dozvěděli jsme se, že tu je nanic značení a že několikrát sešli z cesty. Též nás upozornili na to, že první svah, který nás bude čekat, je fakt strmý a je zarostlý vysokou trávou, která bude nyní nasáklá vodou. Tak jsme jim tedy poděkovali za „dobré“ zprávy a vyrazili. Prvních pár desítek metrů se nám šlo vážně dobře. Tedy aspoň do chvíle, než jsme zjistili, že jdeme po špatné cestě. Vrátili jsme se tedy a zkusili jít po druhé cestě, která vedla trochu jinudy. Ani ta ale nebyla tou, po které jsme měli jít. Teprve až poté jsme zjistili, že značená cesta vede asi metr a půl vysokou trávou do strmého kopce a není prakticky vidět. Po ní se nám jít tedy vůbec nechtělo, ale nakonec jsme se k tomu odhodlali – co jiného nám taky zbývalo. Protože se mí dva spolupoutníci zdráhali vnořit do mokré trávy, začal jsem cestu razit já. Litoval jsem, že jsem si sundal pláštěnku, protože jsem okamžitě namokl, ale nedal jsem na sobě nic znát a doufal, že se vyčasí a brzy oschnu.
Během stoupání, když jsme nabírali dech a zvykli si na nadmořskou výšku, se nám Michal přiznal, že má problém s těžkým batohem a potřebuje si jej sem tam sundat a odlehčit zádům. A tak vyrazil napřed, aby na nás někde mohl počkat. Osobně jej ale podezřívám z toho, že se spíše chtěl zahřát rychlou chůzí, kterou s námi moc dobře jít nešlo.
Hory se mezitím opět ponořily do mraků a viditelnost se rapidně snížila. Teplota razantně klesla a vždy, když jsme se zastavili, abychom si chvíli odpočali, cítili jsme, jak prochládáme. Stromy zde porůstaly husté trsy lišejníků a někdy jsem měl pocit, že mezi nimi vidím Michala, jak na nás čeká. Když jsem se však dostal k domnělému kamarádovi, byl to jen suchý strom nebo kámen. Zajímavé bylo naprosté ticho, které jsme narušovali jen svou vlastní přítomností.
Opět se rozpršelo, a tak jsem pomohl Báře nandat pláštěnku. Než jsem si ji ale stihl navléci sám, už jsem byl durch. Dohonili jsme Michala a dál pokračovali společně.
Déšť stále sílil a stezka se opět proměnila v potok. Šli jsme stále pomaleji a začali jsme si uvědomovat, že do ubytovny před příchodem noci dojít nestihneme. Přesto jsme si to nechtěli připustit a stále stoupali výše do hor.
Obklopilo nás bílo a pršet přestalo. Nejspíše jsme se dostali do vrchních partií mraků, kde už nepršelo. Bára šla stále pomaleji a mně s Michalem začala být zima. Vtipkoval jsem, že pokud někde kempovat, tak aspoň v nadmořské výšce 1600 m n. m. Nesetkalo se to moc s pochopením. Pomalá chůze mi nesvědčila, a tak jsem pořádně přidal do kroku a trochu se zahřál. Pak jsem ale na ostatní musel čekat a opět vychladl. Bylo to nanic…
Navrhl jsem, že bych zaběhl do další útulny, vrátil se a pomohl tam Báře odnést batoh. I tak bychom tam dle map dorazili okolo deváté hodiny večerní a stále jsme si nebyli jisti, zdali je to opravdu nejlepší řešení. Přesto s tím ostatní souhlasili.
Vyrazil jsem tedy svou nejrychlejší chůzí napřed a udělal si solidní náskok. Když se však mraky roztrhaly a na chvíli vysvitlo slunce, začal jsem se dívat po okolí a hledat nějaké místo, kde bychom mohli přespat.
V jalovcích se třpytily kapky rosy jako diamanty, mraky se rozestupovaly a odhalovaly okolní vrcholky kopců. Stromy měly větve jen na jednu stranu, jako by to byly nějaké ukazatele, a přemítal jsem, že to použiji v nějakém svém příběhu či povídce. Koneckonců to tu vypadalo kouzelně.
Zastavil jsem se v sedle mezi dvěma skalnatými vrcholy, odkud byl krásný výhled do údolí. Bylo tu i nádherné místečko v závětří hustého porostu kleče s ohništěm. Shodil jsem k němu batoh a ověřil, že u něj opravdu nefouká. Poté jsem zkusil zavolat Michalovi, že nemusí pospíchat a že tu zkusíme přespat. Jenže jsem se mu nedovolal. Zkusil jsem zavolat Báře, ale též nic. Poté mi signál spadl úplně a musel jsem počkat, až mě dojdou. Když jsem jim ukázal nocležiště, ihned s ním souhlasili. Jen se dost divili, že jsem jim volal, protože neměli ani jeden nepřijatý hovor.
Postavili jsme tarpy do písmene L a připravili se na spánek. Jenže v ten moment se otočil směr větru a borovice nás přestaly chránit. Klesla teplota a tarpy se nám pod poryvy větru začaly bortit na hlavu. Přes sedlo, kde jsme se usídlili, se začaly opět valit mraky a lehká látka přístřešku nás před vlhkem chránila asi tak jako svetr před deštěm. Zkoušeli jsme ji aspoň všemožně vypínat, ale bylo to zbytečné – vítr byl moc silný. Nakonec jsem nabídl, že se podívám po okolí, zdali tu nebude nějaké lepší místo na přenocování. Báře ani Michalovi se moc do přesunu tarpů nechtělo, protože se rychle stmívalo, silně foukalo a navíc ani moc nevěřili v nalezení vhodnějšího místa. Když se ale zvedl vítr a připlácl jim plachtu na obličej, dostal jsem zelenou.
Když jsem vylezl ven, došlo mi, že všechny větve okolních stromů směřovaly směrem, kterým nyní vítr vanul. Mělo mi to dojít a byl jsem na sebe fakt naštvaný. Zkusil jsem jít dál po cestě vedoucí výše do hor. Brzy se mi povedlo najít vhodné místo k přespání chráněné vzrostlými stromy, kde skoro vůbec nefoukalo. Vrátil jsem se tedy zpět a odvedl tam Michala, aby přesun tábořiště schválil. Bára se mezitím pustila do příprav věcí k případnému rychlému přesunu. Když bylo nové místo schválené, pustili jsme se do práce. Bylo to už skoro za tmy a měli jsme co dělat, abychom při přesunu nepoztráceli své věci. Nakonec se nám povedlo úspěšně a vcelku rychle a efektivně přesídlit na nové místo, jen nám přitom všechno jaksi navlhlo. Uvařili jsme si vodu, zalili jí dehydratované jídlo a povečeřeli. Pak jsme si ještě z posledních zbytků vody uvařili teplý čaj a v pohodlí spacáků jej vypili. Zbylé jídlo a všechny odpadky jsme uschovali do igelitky, kterou jsme svěřili Michalovi a ten ji odnesl cca 50 metrů od našeho nocoviště a tam ji schoval pod keř. Neradi bychom měli v noci nezvanou návštěvu v podobě zvědavého medvěda.
Zakrátko nato jsme v provlhlých spacácích usnuli. V noci teplota dost klesla, ale byli jsme tak unavení, že jsme to zaspali. Byli jsme rádi, že jsme se k přesunu odhodlali – na onom sedle bychom se nevyspali…
