Myšlenka vykonat pouť do Říma v nás doutnala již několik let, avšak uskutečnit tuto cestu se nám povedlo až v létě roku 2021. Tehdy jsme byli čerstvě manželé a tuto pouť jsme pojali jako naší svatební cestu.
Ten rok byl však dost specifický. Stále trvala vypjatá situace kvůli pandemii viru covid-19 a den ze dne se měnily podmínky pro cestování, návštěvu ubytování či restaurací. Avšak i přes všechny nesnáze jsme do svého vysněného cíle došli.
Vydání knihy se oproti našim prvotním představám dosti protáhlo, avšak i přesto již brzo spatří světlo světa. Můžete se tak těšit na zápisky obohacené o autorské ilustrace, zachycující italskou krajinu plnou prastarých staveb, přírodních krás a letního slunce.
Pokud byste chtěli podpořit vydání knihy, můžete nám přispět na její úpravy a tisk. Odměnou vám bude kniha s věnováním, některá z ilustrací, audionahrávka či jiná z odměn, kterou si budete moci vybrat.
Ukázka z knihy:
Sedli jsme si pod borovici jen kousek od nově nalezeného vhodného místa k nocování a dali si snídani. Zjistili jsme, že konzerva s obrázkem rajčat, kterou Bára koupila v Pieve Santo Stefano, byla protlak, ale byli jsme tak hladoví, že jsme jej i tak skoro celý snědli. Inu, kdo by po tak náročné noci nebyl. Jen jsme potom měli ještě větší žízeň a o to víc jsme pociťovali náš nedostatek vody. Dorazili jsme se kukuřicí z další konzervy a vyrazili dál, kde jsme potkali pár postarších poutníků, kteří s námi sdíleli cestu až do jednoho motorkářského baru. Navíc jsme s jejich pomocí prošli stádem ne moc přátelsky vyhlížejících rohatých krav.
V baru jsme se pořádně nasnídali, napili a na záchodě doplnili pitnou vodu na další cestu. Ony důchodce odtud odvezl bus, protože se jim úsek cesty, který nás čekal, nechtěl jít. Tehdy jsme ještě nevěděli proč. Další cesta vedla podél tzv. Gótské linie. Byl to celkem nepříjemný prostor a sálaly z něj vzpomínky na 2. světovou válku.
Podél cesty byl stále natažený zrezivělý ostnatý drát vymezující prostor, kterým jsme se mohli pohybovat, aniž bychom vstoupili do míst, která by mohla být stále zaminovaná. Na ostnatém drátu sem tam visely zbytky zvířecí srsti a na kamenech pod ním v jednom místě dokonce ulpívaly kapky krve od nebojácných lesních tvorů.
Procházeli jsme pustou krajinou bez lidských obydlí, kde pomalu mizely zbytků zákopů a zarůstala stanoviště, kde stávalo německé dělostřelectvo, avšak vzpomínky na válku zde byly stále nepříjemně zřetelné a necítili jsme se zde dobře. Docházela nám voda a dle map tu nebyla žádná možnost jejího doplnění. Rozhodli jsme se tedy, že se hecneme a zkusíme dojít až do města Sansepolcro, kde jsme dle našich podkladů věděli, že je poutnické ubytování. Jenže jsme tak nějak tušili, že to nemůžeme stihnout. Terén byl nesmírně příkrý a pořád jsme buď skály slézali, nebo jsme se na ně drápali.
Stoupali jsme ponuře vyhlížejícím lesem, kde bylo až nepřirozené ticho. Les byl suchý a stále více jsme si uvědomovali problém s vodou, což byl průšvih. Měli jsme s sebou i filtr na vodu, ale nepočítali jsme se situací, že vodu nebude kde nabrat. Pil jsem jen málo a snažil se jít co nejrychleji, abychom měli aspoň nějakou šanci, že do cíle dojdeme, a to i kdybychom tam měli dojít v noci. Zdvojnásobili jsme úsilí a zastávky dělali jen krátké. Zanedlouho se stromy okolo nás proměnily.
Byly krkolomně pokroucené a ponuré. Rostly vždy jako shluk kmenů, potažených kůží tvořenou hustým mechem. Stanoviště pro vojenskou techniku zde byla stále četnější a přišlo mi, že v podzimních měsících se zde ještě pohybují duše padlých vojáků. Kousek od cesty se svah strmě ztrácel. Zašel jsem se tam podívat a spatřil ponurou propast, kterou proudil nahoru k nám chladný vlhký vzduch. Nic než stromy a mech tu nerostlo. Půda se zdála mrtvá. Ze země sem tam čněly zbytky zrezivělého drátu omotávající staré stromy. Rezavé dráty se zas o kus dál vracely kamsi do mělké kamenité půdy.
Na vrcholu tohoto hřebenu jsme našli mohylu, která působila jako památník bojů, které zde probíhaly. Kousek od ní stál dřevěný přístřešek pro poutníky. Byl nový a vypadal opravdu nesmírně pěkně. Na chvilku jsme se zde zastavili a dali si malou svačinku. Ale vzhledem k tomu, že jsme už skoro neměli vodu, rozhodli jsme se, že půjdeme dál. Přeci jen se ani jednomu z nás zde nechtělo nocovat. A Báře se jen při představě zde strávené noci ježily všechny chlupy po těle.
