Od chvíle, kdy se nám Kája narodil, vyrůstal jako každé obyčejné dítě. Jeho psychosomatický vývoj byl bez problémů a nikdo nepřepokládal, že by se na tom mělo cokoliv změnit. Ani průběh těhotenství ničemu nenasvědčoval a jak jeho maminka tak i já jsme se soustředili na to, aby miminko mělo už v bříšku tu nejlepší péči. Z dosud nám neznámých příčin začal Kájův vývoj kolem 18. měsíce věku nejen stagnovat, ale degradovat. Úplně se nám odcizil, neprojevoval emoce. Přestal se smát. Úplně přestal mluvit. Nenavazoval oční kontakt a nebylo možné s ním komunikovat. Nezvládal ani jednoduché příkazy a neuměl ani náznakem (neverbálně) požádat o základní potřeby. Nereagoval na své jméno. Jakýkoliv nový podnět ho rozrušoval a výsledkem byly nekontrolovatelné záchvaty na několik desítek minut.
Asi po 5 měsících různých vyšetření jsme obdrželi předběžnou diagnózu – ADHD, porucha autistického spektra, porucha vývoje jazyka, těžká dysfázie, lehká mentální retardace. Doporučení znělo: upravení komunikační strategie, méně mluvit, navazovat oční kontakt a doprovázet slova gesty. To však mělo jen minimální efekt.
Přes veškerou beznaděj ve vývoji Kájovo diagnózy jsme v sobě našli sílu a odvahu řešit věci jinak a snažili jsme se zjistit maximum informací o alternativních metodách, které našemu synovi již částečně pomohly.
