Nejhorší den v mém životě – 20. září 2014, kdy jsem se dozvěděla, že moje dcera Anetka zemřela tragicky v Praze za nevyjasněných okolností na následky třinácti bodných ran. Od té doby nežiju, jenom přežívám. Spolu s celou rodinou zažíváme neskutečnou bolest, i přesto se snažíme bojovat za spravedlnost a očistit Anetčino jméno v souvislosti s nepravdami, které o ní zazněly. Pro mě i pro celou rodinu bylo nesmírně těžké po jedenácti letech spolupracovat na natočení dokumentu Aneta.
Policie případ uzavřela jako sebevraždu a další možnosti vůbec neřešila. Došlo k řadě profesních i etických pochybení, které dosud nebyly napraveny. Nikdo se nám rovněž nikdy neomluvil za postup vyšetřování a nelidský přístup k celé rodině.
Protože jsem tomu nemohla uvěřit, pustila jsem se do vlastního pátrání a zjišťování, co se skutečně stalo. Ukázalo se, že se policie dopustila několika pochybení, o čemž svědčí i výsledky nestranných zkoumání přizvaných expertů. Kromě toho jsem zažila také mnoho situací, které bych nikomu nepřála, kdy došlo minimálně k etickému pochybení policie a zapojených organizací.
Stále se snažím dopátrat pravdy, která mi byla upřena. Nejen proto, abych konečně zjistila, co se oné osudné noci skutečně stalo, ale aby se neopakovaly stejné chyby, jež dosud nebyly nijak napraveny. Jde mi o to, aby si společnost uvědomila, že se tady něco takového děje, a aby se už nikdy nic podobného nestalo nikomu z vás. Abychom všichni mohli věřit v právní stát, kde se můžeme domoci svých práv. V mém případě jsme od toho na hony daleko.
