Před dvěma lety jsem si splnil sen a natočil angažovanou rapovou desku Lament. Desátá deska, to by mohlo, Čermáku, na čas stačit, říkal jsem si.
Ale zůstával tu dluh. Totiž: kolem mých písní v posledních letech vyrostla kapela, nebo spíš kočovná chasa, karbanický spolek, rošťácká crew, rodina.
Martin. Julie. Zuzana.
„Jakube, na který desce hrajete v týhle sestavě? Oni jsou skvělí!“
Na opakovanou otázku po koncertech musím odpovídat:
„Na žádný.“
Takže když náš bubeník Martin v zimě přišel s tím, že dostal práci v New Yorku a že teda na čas budeme muset společné kapelní činění nechat hibernovat, rozhodli jsme se naši kapelní energii zaznamenat alespoň na krátkém čtyřpísňovém EP.
Ještě v lednu jsme to EP nahráli v mém oblíbeném studiu JÁMOR u legendárního mistra zvuku a kamaráda Ondry Ježka.
Ale přišla válka, čekání na víza, definitivní odlet do New Yorku se oddálil na léto, a nových písniček i nahrávacích dopolední v JÁMORu přibývalo.
Nakonec těch písní bude deset. Respektive asi jedenáct.
Jak je průběžně poslouchám, překvapuje mě, jak něžný, láskyplný album to nakonec vlastně bude.
Jako by se do něj neotisknul jen hudební um mých virtuózních muzikantských souputníků a jejich vzájemný energický kvas, prověřený nejedním pódiem, ale i prostý neprostý fakt, že se máme rádi.
Každopádně na dokončení celého alba už mi nezbyly úspory a na jeho vyražení na vinyl už teprve ne, tak se obracím na vás:
Když si desku, ať už ve virtuální nebo fyzické podobě, předkoupíte, nebo si vyberete některou z ostatních odměn, tak si tu kapelu, toho času uloženou v hibernaci, budete moci kdykoliv poslechnout.
A my koneckonců taky.
Děkujeme!
