V rozsudku okresního soudu v Chebu a v záznamu UMPOD od soudu, Který jsem dal k dispozici, jsou ověřená fakta.
Doloženo v rozsudku českého soudu:
Matka malého Drakea ho v jeho dvou letech odložila ke svým rodičům a odešla žít za novým partnerem, cizincem ze Skotska, na vedlejší ostrov. Já si směl syna pouze brát na návštěvu díky tomu, že jsem hradil všechny Jeho potřeby. Protože jsme nebyli sezdaní, mohla v té zemi jako matka takto rozhodnout.
Později pro český soud vysvětlila, že její tehdejší výrazně starší partner potřeboval zdravotní dopomoc, proto se rozhodla pečovat o něj místo syna.
Co mohu doložit videi a fotkami z té doby:
Tamní běžné, ale pro nás otřesné podmínky v džungli, kde syn musel žít, v příbytku, kde na zhruba 30 metrech čtverečních žije obvykle 7 – 10 dospělých a 2 – 4 děti, kde se dodnes vaří na ohni, kde se pere prádlo v ruce, kde je místo koupelny místnost s hadicí, kde je místo střechy kus vlnitého plechu, kde se jí rýže smíchaná s instantní polévkou – mám na toto i řadu svědectví.
A pak pláč syna, když jsem ho tam musel vracet po návštěvě v mém domě u moře kde jsem se mu věnoval, hrál si s ním a učil ho.
Matka mého syna se nakonec rozhodla odcestovat se svým partnerem do jeho rodného Skotska (2022) a splnit slib, že syna nechá odcestovat se mnou. A tak jsme se se synem v červenci 2022 konečně dostali do Česka – vše legálně ošetřeno a schváleno matkou.
Syn byl nadšený, zaintegroval se velice rychle, naučil se jazyk a chtěl zůstat i nadále. A na základě těchto skutečností jsme s jeho matkou vytvořili rodičovskou dohodu, že synovi umožní vystudovat základní školu v Čechách.
Doloženo v rozsudku českého soudu:
Jak si Drake zvykl, ve škole prospíval, chodil na judo, fotbal, výtvarku. Také to, jak miluje svého otce, jak má pravidelný online kontakt s matkou a jak tu chce s tátou žít, protože soud malému dal prostor se vyjádřit.
Soud zaznamenal ale i neplnění dohod!
První rok jsme letěli se synem na Filipíny, další rok měla přiletět matka do Čech. Bohužel letní návštěvu zrušila a následně zrušila i náhradní termín v zimě, kdy měla umožněno přiletět dokonce i s novým, tentokrát australským přítelem.
Doloženo v rozsudku českého soudu:
Přestože jsem samoživitel bez jakýchkoli příspěvků od matky, vyřídil jsem si v práci následující rok opět dovolenou na celý měsíc, ušetřil na letenky, víza, pojištění a pobyt a v červenci 2025 jsme s malým odletěli na Filipíny.
Věřil jsem, že jsme oba jako čeští občané, s českými pasy, platnými vízy, zpátečními letenkami, rozsudkem soudu o svěření do péče a notářsky ověřeným souhlasem matky chráněni. Jenže nikdo nečekal, že matka svého syna prostě nepustí zpět!
Po našem příletu ho převzala a po své svatbě s novým přítelem (červenec 2025) už nevrátila. Přinesla mi pouze podepsat dokumenty k vycestování syna s ní a jejím novým manželem do Austrálie a oznámila, že jednostranně vypovídá naši rodičovskou úmluvu.
Jak a čím mám doložit, že jsme stáli v šoku?
Že malý plakal a prosil mámu, že chce zpět domů do Česka?
Nic nečekal, netušil, že s ním bude zacházeno jako s věcí, bez jeho souhlasu. Měl s sebou sbalený jen batoh a svůj tablet. Všechno zůstalo v Česku.
Nic jsem nepodepsal a začal hledat pomoc, shánět peníze, alarmoval UMPOD a s českým konzulem v Manile sháněl právní pomoc.
Synek mi po asi 10 dnech poslal tajné video, kde mě prosí, ať ho odvezu zpátky domů (mohu doložit, ale spíše individuálně pokud budete mít někdo zájem).
Pak už Drakea převáželi na různá místa. Pátral jsem po jeho pobytu a za čtyři měsíce jsem ho viděl sotva 7 krát, někdy jen na pár minut. Teď už přes měsíc nemám jedinou zprávu, na sociálních sítích jsem zablokovaný.
Jen jednou jsem měl tehdy (24. 7. 2025) se synem celých 5 minut bez dohledu jeho matky a natočil jsem video, kde mi popisuje, co mu matka o mě říká (rád doložím individuálně).
Toto mohu doložit místními potvrzeními:
Alarmoval jsem filipínskou policii. Alarmoval jsem sociální úřady na více úrovních. I když matku vyzvali, aby se dostavila s dítětem, nerespektovala to. Nevyslechl ho žádný odborník, psycholog ani sociální oddělení.
Zapojila se a kontaktovala tyto instituce i česká ambasáda v Manile, zapojil se český UMPOD a kontaktoval filipínský UMPOD intervenovali na stejných místech, ale bez úspěchu.
Už přes 4 měsíce bojuji a stále dokola vysvětluji naši situaci. Z místních to téměř nikdo nechápe a častokrát se vám jen lehkovážně vysmějí do obličeje – matka je matka a dokud nebude příkaz od soudu, nic neuděláme!
Nemám být emotivní a to je nejtěžší věc – jde o mého malého syna. S tím jdu spát a s tím se probouzím. Tohle je nejhorší pocit!
Já byl nejlepší tatínek na světě (podle jeho slov) a teď jsem pro něj možná zlý padouch. Nikomu bych to nepřál – nemám šanci ho obejmout, utěšit. Už ho ani nevidím na sociálních sítích, zablokovali mne.
Můj syn ani možná neví, že tam stále jsem, že ho nikdy nepřestanu milovat, že ho nikdy neopustím. Že se o něj strašně bojím, ale že to NIKDY NEVZDÁM!
Video: náš život v Česku první 2 roky
