Od počátku patří zásadní podíl práce na vzniku podcastů Karolině Antlové. Má spoustu zkušeností z rozhlasové práce, ale poměrně rozsáhlé dokumenty o tak specifickém tématu, jakým je pěstounství, byly i pro ni nový svět.

Jak jste se vlastně dostala k natáčení podcastů Náhradka?

Docela přímočaře: zavolala Julka Prejsová a řekla, že má takový nápad, že by chtěla pro Sdružení podcast, ale neměly by to být jenom rozhovory. A to mě zaujalo, protože tehdy, v roce 2019, to takto málokdo měl. Než se všechno zrealizovalo, už existovaly projekty, které měly kromě rozhovorů také zvukové koláže, komentáře, používaly třeba dokumentární nebo reportážní prvky. Ale před čtyřmi lety takové formáty v českých podcastech běžné nebývaly. A ještě jsem ani nevěděla, že to bude jmenovat Náhradka.

Nad čím jste se musela víc zamyslet a nešlo to natočit jen na základě vašich předešlých zkušeností, tzv. na první dobrou?

Asi právě nad tím formátem, aby byl co nejsdílnější. Pak držet stopáž, protože se snažíme, aby délka nepřekročila půl hodiny. Ale ze začátku bylo nejdůležitější vymyslet klíč, jak informace skládat, tu redakční linku, která je pak už stejná u všech dílů. Jak vyzdvihnout příběh, na který tematicky navazují odborníci, byl někdy oříšek.

Baví vás na tom víc příběhy nebo vklad odborníků?

Baví mě obojí, protože každé nese něco důležitého. Příběhy jsou často silné, a protože se to týká žen a dětí, mnohdy mi vhrknou slzy do očí. Samozřejmě nesmím opomenout muže. 😊 Jsou to vztahové záležitosti. Někdy vnímám zpovídaného člověka tak silně, že sama pociťuji tu emoci, se kterou vypráví svoje vzpomínky. Ale líbí se mi na tom i odborníci, protože tématu dávají jinou dimenzi. Ukazují, jak je to vlastně všechno strašně komplikované, jak systém mnohdy vůbec neposkytuje to, co by ohrožené děti potřebovaly.  Je to přeci jenom téma, které zrovna nerezonuje v celé společnosti, ne všichni jsou k tomu disponovaní a někdo se na pěstounskou péči může dívat i skrze prsty.

Když pěstoun vyprávěl svůj příběh, odborníci se k tomu vyjádřili, nastala někdy situace, že jste si řekla: „To kdybych věděla před deseti patnácti lety…, udělala by některé věci jinak, zachovala bych se jinak…“

Stoprocentně. Sama mám tři děti, takže je mi blízká spousta témat ohledně výchovy, ohledně toho, co třeba děti zraní a podobně… Docházím k tomu vlastní cestou, ale mnohem pomaleji samozřejmě. Ve dvaceti zkrátka člověk neudělá všechno dobře. Moje dnes už dospělé děti mi zpětně odzrcadlí některé situace – jak je prožívaly, co si z toho odnesly, v čem potom chyběla třeba důvěra. Toto je dimenze, která mě na tom tématu táhne. Nemusím být pěstoun, abych věděla, o čem se mluví, protože vztahy partnerské a rodičovské zažíváme bez ohledu na to, jestli jsme pěstouny nebo nejsme.

I milující rodiče, i kdyby se přetrhli, se na svých dětech nějak podepíšou. Znám to od svých, zdůrazňuji, milujících rodičů. Já jako milující rodič, a věřím, že to moje děti ví, že jsem milující rodič, jsem se na nich také podepsala. Spoustu věcí jsem nevěděla, v nějaké chvíli mi chyběla empatie, byla jsem zahleděná do svých problémů a neviděla jsem ty jejich… Hodně se toho za třicet let, co jsem rodičem, asi stalo.

Musím se teď zeptat na pár technikálií: jak dlouho vám trvá příprava a natočení jednoho dílu, kdo to stříhá… podle čeho se vybírala hudba…

Příprava trvá hodiny: než Julka vymyslí všechny hosty, než si řekneme, co u kterého hosta je důležité a musím se na to zeptat… Používám… nechci říct slovo nacítění, to je hrozně zprofanované, ale snažím se do toho mírně emočně ponořit, protože se mi pak při zpovídání toho člověka lépe hledají otázky. Umíte-li naslouchat, je vám úplně jasné, kam ten příběh vede.  Sice říkám, že se živím hlasem, ale většinu času jenom naslouchám. Role moderátora je poslouchat a jenom občas něco málo říct.

Hudba je tam od začátku stejná od Petry Bohemi a klíč, jakým prolínáme jednotlivé sekvence, v podstatě také.  Všechno postříhám, muziku, ruchy, komentáře přidám. Po každém dni práce, si ukládám finální render a začínám třeba na dvou hodinách. Výsledek by měl mít kolem třiceti minut, takže pak nastává zkracování. Některé věci bych samozřejmě nejraději nevystřihla, ale třídění je dobré. Když to krásně navazuje, tempo i rytmus, a příjemně se to poslouchá, tak to posílám technikovi. Napíšu mu třeba, jak mají vyznít konkrétní prolnutí, a on to udělá tak, aby to bylo perfektní. Pavel Kunčar je mimo jiné hudebník, takže slyší soustu věcí velmi precizně.

Největším oříškem jsou pro mě komentáře, a hlavně je dobře načíst. To někdy dělám natřikrát. I se mi stává, když si to všechno poslechnu už sladěné od zvukaře, že mám potřebu přetočit komentář, protože se mi hodně nelíbí. Zkrátka nejvíc bývám naštvaná na sebe. Všichni mně přijdou výborní, kromě mě.

Co je pro vás jako novinářku důležité při práci na Náhradce?

Natáčeli jsme příběh, kdy pěstouni vyprávěli, jak těžké věci dělaly jejich přijaté děti. Ve výsledku nezaznívá nic konkrétního, co ty děti prováděly, ale jen to, jak to oni, pěstouni prožívali. A to je princip citlivosti vůči pěstounům i přijatým dětem. Pěstounské děti jsou na určité cestě a nemůžeme si dovolit je zaškatulkovat do nějakého termínu „nevychovatelné“, například, protože bychom jim ublížili. Tím chci říct, že aby byly sděleny vnitřní emoce, není potřeba říct úplně všechno a konkrétně, ale stačí říct, jak to člověk prožívá, a ono se to vlastně tím vykreslí.

S nápadem natáčet podcasty o náhradní rodinné péči přišla před přibližně třemi lety PR manažerka Sdružení pěstounských rodin Julija Prejsová. Od nápadu k realizaci byl ještě kus cesty, nicméně první díly Náhradky jsou na světě už dva roky, druhý cyklus vznikal vloni a nápady na další pětici podcastů se už tříbí. A tak jsme si s Julií popovídali o tom, co v nich bude a co je k tomu potřeba.

Proč jste vlastně začali podcast točit a koho má oslovit?

Mojí srdeční záležitostí je přemýšlet, jak a kde oslovit ještě další zájemce, aby se stali pěstouny. Samozřejmě, že pořádáme všelijaké kampaně, výstavy, plakáty … také jezdila po Brně tramvaj, tedy šalina, 😊 polepená ´reklamou´ na pěstounství… Už dlouho jsem přemítala, jaký formát ještě není moc rozšířený, byl by zajímavý, a hlavně jsem chtěla, aby ten výstup byl dlouhodobě udržitelný. Když máme plakátovou kampaň, něco jezdí měsíc po Brně nebo někde leží letáčky, tak to sejde z očí, sejde z mysli. Než ta myšlenka došla naplnění, tak už se podcasty hodně rozšířily, ale to nevadí. Snažíme se Náhradku natočit a zpracovat tak, aby ty příběhy byly zajímavé i po letech.

Kdo vymýšlí dramaturgii? Kdo rozhoduje, za kterou rodinou pojedete, na kterého odborníka se obrátíte?

Tím, že jsem o tom přemýšlela už dost dlouho, tak pro první rok jsem měla úplně jasno. Kdysi jsem si někde přečetla, že první pěstoun byl vlastně  sv. Josef a nápad byl na světě. Oslovila jsem brněnskou historičku Zdeňka Stoklásková, která přednáší na MU.  Z povídání s ní jsme najednou mohli zjistit, jak ta problematika péče o sirotky v 18. a 19. století byla zajímavá, jaké formy tenkrát byly možné a v jakém kontextu se dá hovořit o pěstounské péči… 

Pak jsem oslovila naši kolegyni, psycholožku Irenu Sobotkovou, žákyni legendárního Zdeňka Matějčka, který se zasadil o znovu uzákonění pěstounské péče, katolického kněze Reného Václava Strouhala a pěstouny, manžele Frantíkovy. No, a tak se zrodil první díl Svatý Josef a další, která jsme zveřejnili v červnu 2021. Je můj oblíbený, i když se natáčel za dobu covid opatření a místy ten zvuk není dokonalý, protože jsme natáčeli s některými aktéry online ne „na živo“.

Podle čeho vybíráš, kterou pěstounskou rodinu oslovíš, zda by sdílela svůj příběh?

Tím, že se s pěstounskými rodinami vídám, sleduju jejich životy, tak mám možnost vybrat příběh, který pasuje ke konkrétnímu tématu. Oslovím pak pěstouny, jestli by byli ochotni popovídat o své rodině na mikrofon.

Obecně jsem moc ráda, že za dva roky podcastem prošlo tolik zajímavých osobností, pěstounů i odborníků… A všem děkuji.

Kolik podcastů je teď ke konci ledna 2023 hotových?

Máme jich deset. Vychází to na pět dílů každý rok. To je tak akorát, abychom materiál poskládali a měli čas ho zpracovat.

A kolik je ještě v plánu?

Ještě pět mám v hlavě pro letošní rok. Aby podcast byl zajímavý i z hlediska námětu, základ každého dílu bude tvořit dvojice hesel, která určuje humanistické pojetí „zdravé, plně funkční osobnosti“. Jsou to klid, moudrost, zvědavost, soucit, sebevědomí, odvaha, kreativita, propojení, radost, humor, přijetí, odpuštění a vděčnost. Chceme prozkoumat tyto fenomény z hlediska potřeby pomáhat ohroženým dětem a pečovat o náhradní rodiny i přijaté děti v nich, a nabídnout tak posluchačům zajímavé portréty, se kterými se mohou snáz identifikovat a porovnat se svým osobním příběhem. Věřím, že více filozofické a psychologické pojetí této aktivity znovu rozšíří posluchačskou základnu o další zájemce. Zkrátka o tom pěstounství přemýšlím ze všech možných stran.

Kdo podcasty natáčí, stříhá, kdo složil hudbu…?

Od začátku je natáčí Karolina Antlová, dříve redaktorka z Rádia Proglas, která teď spolupracuje s Českým rozhlasem.  Hudbu nám složila Petra Bohemi. Karolina má také na svých bedrech režii a střih. Když váhá, co vystřihnout a co je důležité, probereme to spolu. No a finální zvuk tomu ze začátku dával Jarda Topinka a teď je to Pavel Kunčar.

Jak jste vlastně financovali natáčení podcastů v minulých letech?

Vloni se nám povedlo získat prostředky z nadace ČEZu a MPSV, z dotačního programu Rodina. ČEZ má projekt Energie pomáhá pohybem, kde je třeba podat sportovní výkon. My jsme ty prostředky v podstatě museli vyběhat na podobném principu, jak fungují různé charitativní běhy. Je třeba si stáhnout aplikaci do mobilu a evidovat, kolik toho člověk naběhá, případně nachodí. Za pomoci ještě dalších lidí se nám podařilo asi za dva týdny naběhat tolik, že jsme získali 75 000 korun. Takže děkujeme všem, kdo běhali a chodili. A předloni to bylo hrazené jen z MPSV z dotačního programu Rodina. Jsme moc rádi, že se nám na podcast zatím dařilo získávat prostředky.

V prosinci 2022 jsme založili sbírku na Donio, protože doufáme, že pokračování podcastů rozšíří povědomí o pěstounské péči a více lidí zváží, jestli by třeba právě jejich rodina nebyla tou pravou pro ohrožené dítě. Ráda bych, aby sbírka bych úspěšná a moc nám všem držím palce. Velké poděkování patří těm, kdo na sbírku už přispěli. Moc si toho vážím.