Projekt ukončen:

My Last First Book / Olga Sozanská

Vybráno 0 Kč 60 060 Kč
180 000 Kč
 -
26 přispěvatelů
Celkem se zapojilo
2 310 Kč
Průměrná výše příspěvku
10 000 Kč
Nejvyšší příspěvek
90 dnů
Vybráno za
Více o tomto projektu

My Last First Book / Olga Sozanská

Zakladatel
Symposion-FP, z.s.
Datum přidání
24. 4. 2024
Poslední aktualita

19. 7. 2024 8:52

Budeme se na Vás těšit 25. 9.!

Dne 25.9 v 17h bude ve Werichove vile na Kampě křest angl. verze knížky Olgy Sozanské MY LAST FIRST BOOK spolu s českou verzí audioknihy Poslední prvotina. 

Knížku uvede Petr Blažek, ředitel Muzea paměti XX století 

Zpěv Martin Swingler z Anglie 

Moderuje Veronika Bednářová 

Zobrazit celou aktualitu

Představení projektu

For English version click here

Hledáme podporu pro anglické vydání knížky
Olgy Sozanské Poslední prvotina

MOTTO: 

Pro ty, kteří se ještě nenaučili česky

Olga Sozanská napsala původně vzpomínky jako dárek pro svého bratra Sašu k jeho narozeninám, ale protože materiální i rodinné lapálie a těžkosti podávala bez dramatizování, sebelítosti a s nadhledem, nechala se přesvědčit, aby vzpomínky vyšly knižně. První vydání vyšlo v roce 2020, a po úspěchu knížky vyšlo také druhé v roce 2023

Knížka získala čestné uznání od Obce spisovatelů ČR jako nejlepší humoristická kniha roku 2023 a v anketě ĹN byla nominována na Knihu roku 2022

 „S poláčkovsky inteligentním humorem viděný nepřátelský komunistický svět naivníma dětskýma očima. Ten svět je také můj, na rozdíl od jiných pseudosvětů, jež mi uměle na stovkách a stovkách stran sugerují jiné, daleko oceňovanější romány. Skromnou knihu řadím mezi drahokamy české literatury.“
Vladimír Just, LN, 10. 12. 2022 .

Olga Sozanská upřímně, s humorem a osvobozujícím nadhledem vypravuje o svém dětství…Její ohlížení do minulosti osciluje mezi pohledem dítěte, které minulost pouze popisuje, a pohledem dospělé, která zpětně hodnotí situace, jež se místy zdají být zcela absurdní. Se znalostí lidské psychiky, je psycholožka, a dobrým pozorovacím talentem barvitě vykresluje nejen trapné figurky tehdejšího režimu, s nimiž se jako dítě setkala, ale i členy vlastní rodiny u nichž nezatajuje nic, co by mohlo obsah knížky okořenit......“ Blanka Frajerová, LN 6. 8 .2022

Vzpomínky jsem začala psát až potom, co máma i táta  zemřeli, což mi dalo možnost být naprosto otevřená. Psalo se mi lehce, také proto, že původně nebyl text určený pro publikování a samotnou mě překvapilo, jak živé vzpomínky na dětství a mládí mám. Znovu mě zaskočila patologická zrůdnost a absurdita minulého režimu, který dramaticky zasahoval do všech privátních sfér, včetně života dětí. Právě z toho důvodu budu ráda, když vyjde anglická verze Poslední prvotiny, protože někdy se zahraničním kamarádům opravdu  těžko vysvětluje, co to „ totáč“ byl. V knížce je to jak na dlani.   
Rozhovor s Olgou KOSMAS.cz

Petr Blažek, historik a publicista,, ředitel Muzea paměti XX. století a autorka Olga Sozanská, představení knihy Poslední prvotina na festivalu Mene Tekel, 25. 2. 2023

 „Kniha poslední prvotina je počinem, který je na místě ocenit. Neříkám to proto, že si Olgy Sozanské vážím pro mnoho dobrých projektů, za nimiž stála či stojí viditelně či vskrytu. Před nedávnem byla oceněna ministerstvem obrany jako účastnice odboje a odporu proti komunismu. Sehrála také důležitou roli ve  dvou spolcích, které spoluzaložila. Prvním bylo občanské sdružení Symposium, které uvedla v život se svým manželem a výtvarníkem Jiřím Sozanským a historikem umění Jiřím T. Kotalíkem. Za pomoci mnoha přátel připravilo symposium více než osmdesát národních i mezinárodních projektů. Byly multižánrové, jednalo se o koncerty, výstavy, divadelní představení, filmy či diskuse. V roce 1993 také spoluzaložila s psychology Petrem šmolkou a Jiřím Tošnerem občanské sdružení Hestia se zaměřením na vzdělávání v oblasti sociální práce a dobrovolnictví. Využila při tom svou dlouholetou praxi psycholožky, kdy pracovala v poradně pro rodinu. V jednom z rozhovorů byla Olga Sozanská označena za stavitelku mostů. Je to sice pěkné přirovnání, ale autorka je podle mého názoru daleko více než jen budovatelka vztahů mezi mnoha lidmi a inspirátorka mnoha projektů. Dokládají to ostatně právě její vzpomínky, které ukazují její umělecké nadání. Mimořádná je zvolená vyprávěcí perspektiva, kdy autorka popisuje události dětskýma očima a současně si udržuje velký nadhled nejen vůči druhým osobám, ale také vůči sobě. Autorka je skvělá pozorovatelka, má smysl pro drobné pointy i velké leitmotivy. Opakovaně jsem si při čtení říkal, že by se kniha mohla stát předlohou pro povídkový film. Pro knihu jsou typické paradoxy a napětí. Olga nepateticky, ale často dojemně vykresluje dobovou atmosféru padesátých a šedesátých let. Vykresluje jednotlivé postavy bez příkras, ale současně s pochopením pro jejich lidské slabosti. Ukazuje v drobných a nenápadných událostech krutost epochy, ve které vyrůstala.“ Petr Blažek

„Poslední prvotina nabízí přímo filmový zážitek. Olga Sozanská s lehkostí, vtipem a upřímností líčí svoje dětství v padesátých letech. Nelakuje na růžovo rodinné vztahy poznamenané dobou, která se zbarvila do ruda. Barvitě popisuje, co zažívá. Nesoudí, konstatuje. Dětskýma, udivenýma očima se dívá na svět kolem sebe. Absurditu života v komunismu má čtenář jak na dlani.  Poslední prvotina svým nezdolným optimismem připomíná Co život dal a vzal  Betty McDonaldové.“  Hana Benešová, Reflex, Kosmas 

S bratrem Sašou, legračně opět se zajíčkem.  Davle 2020.        Máma, která náš druh humoru nesdílela,  by řekla :" Fotí se jak dva pitomci, v sedmdesáti, jak dva úplný pitomci"

Překladatelka knížky Caroline Kovtun se narodila českým rodičům v USA v roce 1977. Vystudovala českou a ruskou literaturu na University of Michigan (M.A.) a překladům se věnuje téměř 20 let. Žije v Praze.

Ukázky z knížky:

…Jednou, když Sáša někde lítal s klukama a naši byli pryč, přišli dva pánové v kloboukách a baloňácích a sháněli se po rodičích. Když jsem jim řekla, že nejsou doma, ptali se, jestli se můžou u nás porozhlídnout a já jsem byla děsně pyšná, že se o nás zajímají, protože jsme skoro žádné návštěvy, kromě občas souseda Krahulíka, neměli. Prováděla jsem je po domě jak kastelánka a ukazovala jim, kde co máme, kde vaříme, spíme, kde máme hračky a kde táta knížky. A oni mně moc chválili, jaká jsem chytrá a šikovná holčička a já jsem se mohla přetrhnout, ale najednou se z lesa vyřítil Sáša a všechno zkazil. Zase nastala známá scénka, Sáša ječel a řval „ pomóóóc vrazi“ tak strašně, že z chat vybíhali lidi a jeden soused přišel k chlápkům, který byli evidentně zaskočený, protože Sáša nepřestával ječet. Jeden z nich řekl „My jsme od státní bezpečnosti, já vám ukážu průkaz,“ jenomže jak si chtěl sáhnout do náprsní kapsy pro ten průkaz, Sáša začal řvát: „K zemi, sahá pro pistoli“ a padl do trávy. Já jsem se zase za Sášu děsně styděla, protože všechno probíhalo moc hezky, než se zjevil. Chlap měl opravdu průkaz STB a soused, taky nějaký chudák vystěhovanec, se začal klepat a jen opakoval: „To je v pořádku, soudruhu, to je v pořádku.“ Připadala jsem si ve svých pěti letech jako jediná rozumná v tomhle blázinci, já a ti dva milí pánové, kteří mně znovu pochválili, pohladili po hlavičce a odešli. Fakt je, že už nikdy víc nepřišli, zřejmě představa, že by šílený kluk zase svolal celé Hvozdy, je odradila… 

Sáša a Olinka, se zajíčkem, Praha 1949

…Pak ale přišel rok 1948, táta odmítl vstup do strany a už se to vezlo. Průser s vystěhováním přinesl do krásného života vážný rozvrat. Máma situaci vůbec nechápala, tvrdila, že táta je srab, který se nechal zastrašit, byla přesvědčená, že se měl postavit a říct: ,, Mám rodinu a nikam nejdu“. Ovšem táta asi správně věděl, že vystěhování bylo menší zlo, protože taky mohl jít do kriminálu. Psal se rok 1950 a kriminály se plnily velkým tempem…

…Jedna z oblíbených destinací byla bývalá hospoda, krásné výletní místo, ale už opuštěné, kde byla spousta nádherných věcí, například úplně malinké hrníčky, které jsem považovala za nádobí pro panenky, mističky a konvičky, všechno malinké, jak to v lepších kavárnách bývalo, což jsem ovšem netušila. Také tam byla krásná malá umyvadélka, na která jsem bez problémů dosáhla, byla jich řada vedle sebe, ale bohužel voda dávno netekla. Až po letech mi došlo, že jsem byla na pánských záchodech a umyvadélka nebyla na mytí rukou. Restauraci později koupil herec Jan Tříska se ženou a po jeho emigraci zde žil režisér Pavel Juráček.....

…Rok 1953 byl bohatý na události. V březnu zemřel soudruh Josef Vissarionovič Stalin, za jedenáct dni po něm prezident Klement Gottwald. V květnu mi bylo šest roků, v červnu měnová reforma a v září jsem šla do školy. Do roku 1953 bylo popraveno 237 lidí, z toho 190 pro vykonstruované politické zločiny.  Rodiče vše sledovali a celková úzkost, která ve společnosti byla, nějak i nás ovlivňovala, hlavně Sášu. Otec jednou v návalu vzteku, když zase Sáša něco provedl, řekl, že ho nechá pověsit, což působilo velmi reálně. Hodně se věšelo.....

.....Když zemřel Stalin, hrála v rádiu strašně smutná hudba a mluvili vážně a některé soudružky strašně plakaly a říkaly, že odešel jejich otec. Byla jsem ráda, že můj otec zůstal, ale byla jsem taky smutná, protože se mi líbilo být smutná se všemi v rádiu.....

.....Ovšem děly se také zázraky. Například se na nebi objevil balon a z něho padaly letáky a na těch bylo napsáno, že komunisti brzo skončí nebo tak něco, protože dospělí si je schovávali a potají se z nich radovali. Nám se líbilo, jak se snášejí z nebe jako papíroví andělé a pak jsme lítali po lese a sbírali, kdo jich bude mít nejvíc. Jednou z nebe napadaly zlaté mince, které měly na sobě zvoneček a nějaký nápis a uvnitř byla čokoláda. Táta nám vysvětlil, že zvoneček není obyčejný nebo vánoční, ale „ zvon svobody“ z Ameriky. Ve škole říkali učitelé, že zlaté mince mají děti sebrat a hned přinést, protože čokoláda v nich je otrávená. Ale my s bráchou jsme si je nechali, protože se nám líbili a taky nám bylo divné, proč by nás někdo měl chtít otrávit. Já jsem si pamatovala, jak táta opakovaně říkal, že ty kurvy v rádiu jenom lžou a co kdyby i tohle byla lež?…

XI. sjezdu KSČ jsem se jako pionýrka zúčastnila. Dostali jsme pomeranče a banány a mně poprvé došlo, že soudruzi mají tyhle, pro mně nedostupné dobroty, kdykoli.

…Se školou jsme také chodili sbírat mandelinku bramborovou, amerického brouka, kterého nám sem v noci házeli imperialisti, aby nám sežral všechny brambory a nám nic nezbylo. Na rozdíl od balónů, ze kterých ve Hvozdech padaly letáky a čokoládové peníze, tak ve Stračově jsme nikdy žádné balóny, jak se z nich sype mandelinka bramborová, neviděli…

…Mandelinka byla hezký, pruhovaný brouček, vůbec nepůsobila nebezpečně, ale my jsme se k ní chovali strašně. Sbírali jsme ji do sklenic od marmelád a ředitelka Faltysová udělala na kraji pole táborák a my jsme tam ty sklenice s mandelinkami sypali. Některé se ještě pokoušely uletět, ale měly to marné, všechny skončily v plamenech…

…K chroustům jsme se také nechovali nijak hezky. Pod vedením soudružky Faltysové jsme je  sbírali do velkých lahví od okurek, protože chrousti byli mnohem větší, skoro jako můj nejdelší prst. Když kolem nás létali a někdy jich večer byla spousta, vrčeli jako letadlo. Museli jsme sbírat jen ty, co už si sedli k odpočinku na zem,  pak přišla naše chvíle. Některý chrousti se do sebe zapíchli svými špičatými zadečky tak, že nešli vůbec od sebe odtrhnout a šli do sklenice spolu. Chrousty, na rozdíl od mandelinek, jsem moc nelitovala, protože mi připadali opravdu nebezpeční. Divoce kolem nás lítali a když si někomu sedli na hlavu, zamotaly se jejich nožičky do vlasů, chroust se zmítal a vrčel, nešel vůbec vyndat. Úplná  hrůza.....

.....Ve škole usoudili, že by žáci neměli přijít o zážitek vidět prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda, který už byl sice pět let mrtvý, ale díky péči sovětských expertů na balzamování, údajně jako živý. Před návštěvou mauzolea na Vítkově jsme dostali důrazné napomenutí, že se musíme chovat důstojně, nemluvit, ani šeptem. Máme se slušně obléknout, jako bychom šli do divadla. A divadlo to opravdu bylo. Už jak jsme vstoupili do monumentální budovy mauzolea, padla na nás na všechny tíseň, výjimečně nás nemusely učitelky napomínat. Pohybovali jsme se v příšeří, skoro ve tmě, kolem hořely svíce a červená světla a v rakvi skutečně ležel Klement Gottwald, celý žlutý, první mrtvola, kterou většina z nás viděla. Jak jsme se ve tmě blížili ke katafalku, nevšimli jsme si, že tam stojí čestnou stráž živí vojáci. Holka přede mnou nějak z fronty uhnula a toho vojáka, který mlčky stál jak socha, se dotkla. Začala šíleně ječet, snažila se utíkat ven a my všichni, netušíc, co se děje, jsme se dali do běhu za ní. Nastala panika, brekot, důstojnost byla pryč, už jsme chtěli jen ven, na světlo, pryč z toho strašidelného baráku, pryč od té mrtvoly......

5A Jeremenkova ulice, já s copánky vedle učitelky Polákové, vedle mně Jirka Franta a vedle Luděk Hájek, který zahynul při sovětské okupaci v září 1968

......Mně si babička oblíbila a já jsem ji také měla ráda. Za dvacet let, které jsme spolu prožily, jsme neměly jediný konflikt, což se rovnalo zázraku, protože jinak měla babička spory s kdekým, hlavně ovšem s Otou, kterého neskutečně vytáčela. Když už byl vzteky bez sebe a rozbíjel věci, dorazila ho větou „dej si, Otíčku, kostičku cukru do pusy, to tě uklidní“. Samozřejmě nastal opak a Ota vybíhal ven, aby se několika hodinami běhu konečně uklidnil. Ve mně našla duši, která byla vždy ochotná poslouchat její vyprávění o životě, který s dědou vedli a který se nepodobal ničemu, co jsem do té doby znala. Milovala jsem, když si po práci sedla, zapálila cigaretu a vzpomínala na život v Berlíně a Paříži, kde děda mezi válkami natáčel, na přátelství s herečkou Anny Ondrákovou a jejím manželem boxerem Maxem Schmmelingem a dalšími herci, které jsem znala jen z filmů. Vyprávěla, jak směšný jim připadal Hitler a jak ho z počátku vůbec nebrali vážně. Jeho projevy byly pro herce skvělou příležitostí k parodování a až se zpožděním jim došlo, že tenhle špatný komik je nebezpečný psychopat. Bohužel, řada z nich skončila v koncentračních táborech… 

Babička v šatech od Podolské, i já jsem v nich tančila

Kdo za projektem stojí?

Spolek Symposion – FP, z. s.

Předseda spolku advokát Mgr. Radek Vachtl 

Olga Sozanská, místopředsedkyně spolku , autorka knihy

Za svoje aktivity před rokem 1989 získala Olga Sozanská "Osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu".

Vystudovala Pedagogickou fakultu a Filozofickou fakultu UK, obor psychologie. Pracovala dvě desetiletí v Poradně pro rodinu, po roce 1989 souběžně vyučovala deset let na DAMU.
V roce 1992 založila se svým druhým mužem, výtvarníkem Jiřím Sozanským, a historikem umění Jiřím T. Kotalíkem občanské sdružení Symposion, které navázalo na neoficiální aktivity ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Olga Sozanská řídila projekty propojující výtvarné artefakty, divadlo, koncerty, filmové dokumenty či vydávání publikací, jež reagovaly na důležitá celospolečenská témata. Symposion celkem realizoval více než osm desítek národních i mezinárodních projektů (více v publikaci Symposion – 27 let činnosti, www.kosmas.cz).
S kolegy psychology Petrem Šmolkou a Jiřím Tošnerem založila v roce 1993 občanské sdružení Hestia, zaměřující se na vzdělávání v oblasti sociální práce a dobrovolnictví (více na www.hest.cz).
Již druhou dekádu působí jako odborná garantka programu ETELA, který finančně pomáhá dětem a mladým lidem najít a rozvinout jejich nadání a tím také pomoci jejich uplatnění v dalším životě 
(více na www.etela.cz).

Na co vybrané peníze použijeme?

Autorské honoráře při přípravě publikace Poslední prvotina – My Last First Book anglický překlad, korektury, grafická úprava, sazba, zlom, úprava fotografií, výroba a tisk publikace, PR, autogramiáda s autorkou, kulturní program, hudební produkce, poštovné

English description

We're looking for support for the English edition of Olga Sozanská's book Poslední prvotina/My Last First Book.

Olga originally wrote the memoir as a birthday present for her brother Saša. Since she described her family's hardships and troubles in a clear-eyed way and without self-pity, she was persuaded to publish it as a book. The first edition came out in 2020. After a successful print run, a second edition was published in 2023. The book received an honorable mention from the Czech Community of Writers in the category Best Humorous Book of the Year and was nominated in the Lidové Noviny Book of the Year poll.  

„With Karel Poláček's intelligent sense of humor, the hostile communist world is seen through the naive eyes of a child. This world is also mine, unlike other pseudo-worlds that far more recognized novels serve up to me over hundreds of pages. I rank this modest book among the gems of Czech literature.“ LN ssue of December 10th, 2022

Literary critic Vladimír Just

„Olga Sozanská deals with her childhood with honesty, humour, and liberating insight… Her look back into the past oscillates between the gaze of a child who can only describe what she sees and that of an adult who retrospectively analyzes situations that seem completely absurd. With her understanding of the human psyche, training as a psychologist, and amazing talent for observation, she vividly portrays not only the pathetic figures of the communist regime she encountered as a child, but also the members of her own family, about whom she conceals nothing that could spice up the pages of the book…“

Blanka Frajerová, LN issue of August 6th, 2022

„I began writing my memoirs after the death of both my parents, which allowed me to be completely open and honest. I found writing easy because the text was never meant to be published, yet I was surprised by the vividness of the memories of my childhood and adolescence. I was struck once again by the pathological monstrosity and absurdity of the communist regime, which interfered with all facets of people's private lives, including the lives of children, often in tragic ways. I can't wait for the English translation of ‚Poslední prvotina‘ (‚My Last First Book‘) to come out, because sometimes it's hard to explain to my foreign friends what living under totalitarian rule was really like. With this book, the reality of it rests in the palm of your hand.“

Olga Sozanská, March 2024

„‚My Last First Book‘ reads like a movie. Olga Sozanská writes about growing up in the 1950s with ease, wit, and honesty. Far from painting a rosy picture of family relationships affected by an era that turned politically thoroughly red, she instead describes the world she witnessed in all its color. She reaches conclusions, but never judges, looking out at everything with astonished childlike eyes. In the reader's hand rests the absurdity of life under communism. With its indomitable optimism, ‚My Last First Book‘ recalls ‚The Plague and I‘ by Betty MacDonald.“ 

Hana Benešová, Kosmas 2023

Petr Blažek, historian and journalist, director of the Twentieth Century Memorial Museum

„‚My Last First Book‘ is an achievement that deserves to be commended. The author is a wonderful observer with a keen sense for minute details and larger leitmotifs. It's full of suspense and paradoxes as Olga portrays individual characters movingly but not sentimentally, but at the same time with great sympathy for their human frailties. In her description of minor and hidden events, she reveals the cruelty of the era in which she grew up.“  February 25th 2023

Excerpts from the book

…Once, when Sasha was out somewhere with the boys and mom and dad were away, two men in hats and trench coats came looking for our parents. When I told them they weren’t home, they asked if they could look around, and I was awfully proud that they were interested in us, because we hardly ever had any visitors, except sometimes our neighbor, Krahulík. I showed them around the house like a castle warden, pointing out our things, where we cooked, slept, where we stored our toys, and where Dad hid his books.

They praised me, told me what a smart and clever little girl I was, and I wanted to do even more for them. Suddenly, Sasha came bursting out of the woods and ruined everything. Again, he caused a major scene, screaming and yelling “Heeeeelp! Murderers!” so loudly that people ran out of their homes and one neighbor came over to the men who were obviously alarmed because Sasha wouldn’t stop screaming. One of them said: “We’re from the state police, I’ll show you my ID card,” but as he reached into his breast pocket for the ID, Sasha started yelling, “Get down! He’s reaching for his gun!” and fell down onto the grass.

Again, I felt terribly ashamed of Sasha, because everything had been going so nicely before he appeared. The guy really had a secret agent card, and the neighbor, evidently some poor evicted citizen, started to shake and kept repeating, “Everything’s okay, comrade, everything’s okay.”

I was only five and felt like the only sane person in this madhouse, I mean me and the two nice gentlemen, who again praised me, patted me on the head, and left. They never came round again, probably because a crazy boy would yell for all of Hvozdy to come out and help.....

…But then came the year 1948. My father refused to join the party and it was all downhill from there. Our eviction disrupted my family’s beautiful life. My mother didn’t understand the situation at all and claimed that my father was a coward who had let himself be intimidated. She was convinced that he should have stood up and said, “I have a family, and I’m not going anywhere.” Of course, Dad probably knew, correctly, that moving was the lesser of two evils, because he could have gone to jail. By then it was 1950 and the prisons were filling up at an alarming rate…

…One of our favorite destinations was a former pub, a lovely establishment that was now abandoned. Inside were lots of wonderful things, such as minuscule cups, bowls, and teapots that I thought were for dolls. These were china sets that better cafes used to have, which of course I couldn’t have known. There were also lovely little sinks that I could reach without any trouble, all in a row, but the water had been switched off a long time ago. It wasn’t until years later that I realized I had been in the men’s room and the sinks weren’t for washing hands. The restaurant was later bought by the actor Jan Tříska and his wife, and after returning from exile the director Pavel Juráček lived there.....

......The year 1953 was an eventful one. In March, Comrade Joseph Vissarionovich Stalin died, followed eleven days later by President Klement Gottwald. I turned six in May, the currency reform took place in June, and in September I went to school. By 1953, 237 people had been executed, 190 of them for fabricated political crimes. My parents followed the news closely and the general anxiety felt by the whole society somehow affected even us, especially Sasha. Once, in a fit of rage, when Sasha had misbehaved again, my father said he would have him hanged, which seemed very real. There was a lot of talk of hanging, and actual hangings as well......

......When Stalin died, the radio played terribly somber music and reporters spoke in serious tones. Some comrades wept and said that their father had passed away. I was glad that my father was still around, but felt sad because I liked sharing in this feeling of sadness with everybody on the radio.....

.....But miracles also happened from time to time. For example, a balloon would appear in the sky and release leaflets stating that the communists would soon be finished or something, and the adults would hide them and secretly rejoice. We liked to see them coming down from the sky like paper angels and then dashed around the forest collecting them to see who ended up with the most. One day, gold coins fell from the sky with a bell and some writing on them and chocolate inside. Dad explained to us that the bell was not an ordinary bell or a Christmas bell, but a “freedom bell"” from America. At school, the teachers told the children to pick up the gold coins and bring them in right away because the chocolate in them was poisoned. But my brother and I kept them because we liked them, and we also wondered why anyone would want to poison us. I remembered my dad saying repeatedly that those bitches on the radio were lying, so what if this was a lie, too?…

.......Our school also participated in drives to collect the potato beetle, an American insect that the imperialists would toss in at night to eat all our potatoes so that we’d have none left. Unlike the balloons from which leaflets and chocolate money fell in Hvozdy, we never saw any balloons in Stračov with the potato beetle pouring out of them.

The potato beetle was a pretty striped bug, not dangerous at all, but we treated it horribly. We collected the beetles in jam jars and Principal Faltysová made a bonfire at the edge of the field. We then dumped the contents of the jars onto it. Some tried to fly away, but it was no use, they were all swallowed up by the flames......

.....We weren’t very nice to the maybugs either. Comrade Faltysová ordered us to collect them in large pickle jars, because the maybugs were much bigger than the potato beetles, almost as big as my longest finger. When they flew around us, and sometimes in the evening there was a lot of them, they sounded like an airplane. We only ever picked up the ones that landed on the ground. Then, we pounced.

Some of the maybugs stuck their pointy butts together and couldn’t be pried apart, so in they went like that into the jar. I didn’t feel too sorry for them, unlike the potato beetles, because I thought they were really dangerous. They would fly around us wildly, and whenever they sat on your head, their little legs got tangled up in your hair. The maybugs would thrash and growl, and you couldn’t get them out. I hated when that happened.....

.....The school decided that the pupils shouldn’t miss out on the opportunity to see the first worker president, Klement Gottwald, who had been dead for five years, but thanks to the care of Soviet embalming experts looked to be alive. Before visiting the mausoleum on Vitkov Hill, we were issued a strong warning to behave with dignity, not to speak, not even in whispers, and to dress properly as if we were going to the theater. And it really was a theater. As we entered the monumental building of the mausoleum, we began to feel anxious. Exceptionally, the teachers didn’t have to admonish us. We moved about in the gloom, almost in darkness, with candles and red lights burning all around, and Klement Gottwald was indeed lying in his coffin, completely yellow, the first corpse most of us had ever seen.

As we approached the catafalque in the dark, we didn’t notice that there were live soldiers standing guard. The girl in front of me somehow moved out of line and touched the soldier who stood silent as a statue. She started screaming like mad and tried to run out, and all of us, not knowing what was happening, began running after her. There was panic, there was crying, our dignity forgotten, we just wanted to get out of there, into the light, away from that terrifying building, away from that dead body.....

......Grandmother liked me and I liked her, too. In the twenty years we knew each other, we never had a single conflict, which was a miracle, because otherwise Grandmother fought with everyone, especially Ota, whom she annoyed beyond belief. Whenever he became furious and started to break things, she would add fuel to the fire by saying “put a sugar cube in your mouth, it’ll calm you down.” Of course the opposite would happen, and Ota would go outside and finally cool off after a few hours of jogging.....

.....She found in me a kindred soul always willing to listen to the stories of her life with Grandfather, which was unlike anything I had ever known. I loved it when she sat down after work, lit a cigarette, and reminisced about life in Berlin and Paris, where Grandfather worked on films between the wars, and about his friendship with the actress Anny Ondráková and her boxer husband Max Schmeling and other actors I knew only from the movies.

She told me how ridiculous they had found Hitler and how they didn’t take him seriously at all at first. His speeches were great fodder for the actors to parody, and only belatedly did they realize that this bad comedian was a dangerous psychopath. Sadly, many of them ended up in concentration camps.....

Aktuality

19. 7. 2024 8:52

Budeme se na Vás těšit 25. 9.!

Dne 25.9 v 17h bude ve Werichove vile na Kampě křest angl. verze knížky Olgy Sozanské MY LAST FIRST BOOK spolu s českou verzí audioknihy Poslední prvotina. 

Knížku uvede Petr Blažek, ředitel Muzea paměti XX století 

Zpěv Martin Swingler z Anglie 

Moderuje Veronika Bednářová 

Vystavíte mi potvrzení o daru?

V režimu Donio Plus obecně platí, že vystavit Potvrzení o daru nelze (nejedná se o dar do dobročinné sbírky). Případnou výjimku řeší přímo zakladatel projektu.

Kdy mohu očekávat svou odměnu?

Odměny realizuje zakladatel projektu většinou do 90 dní po úspěšném ukončení projektu. Splnění ovšem může trvat i déle, zakladatel by Vás měl vždy kontaktovat a informovat ohledně odměn.

Co se děje s penězi, pokud se cílová částka nevybere?

Pokud se nevybere více než 50 % financí u projektů do 75 000 Kč, nebo 25 % financí u projektů nad 75 000 Kč, peníze se vrátí přispěvatelům.

Mohu si u vás objednat daný produkt/službu, na kterou běží sbírka?

My v Donio samotnou výrobu/poskytování neprovozujeme, jsme pouze platforma, přes kterou je možné na výrobu přispět. Pokud máte zájem o některý z produktů, na které jsou u nás podpůrné kampaně, kontaktujte prosím vždy jejich zakladatele uvedené v popisu projektu.

Mohu platit ApplePay?

Aktuálně v rámci sekce Donio Plus není možné platit způsobem ApplePay, pouze kartou online či bankovním převodem

Štědrý přispěvatel
2 000 Kč  •  22. 7. 2024 23:53
Velkorysý přispěvatel
1 000 Kč  •  22. 7. 2024 22:46
Přispěvatel, který je pro každou dobrost
2 160 Kč  •  22. 7. 2024 15:20
Velkorysý přispěvatel
2 000 Kč  •  18. 7. 2024 6:00
Přispěvatel, který je pro každou dobrost
5 000 Kč  •  11. 7. 2024 11:09
Dobrosrdečný přispěvatel
500 Kč  •  16. 6. 2024 14:18
Zuzana B.
200 Kč  •  4. 6. 2024 12:36
Držím palce!
Velkorysý přispěvatel
1 000 Kč  •  28. 5. 2024 0:03
Milý přispěvatel
1 000 Kč  •  21. 5. 2024 11:47
Laskavý přispěvatel
300 Kč  •  20. 5. 2024 15:45
Velkorysý přispěvatel
2 000 Kč  •  17. 5. 2024 15:37
Laskavý přispěvatel
1 000 Kč  •  16. 5. 2024 12:06
Jara N.
10 000 Kč  •  13. 5. 2024 17:52
Jsem rád
Velkorysý přispěvatel
1 000 Kč  •  12. 5. 2024 22:32
Laskavý přispěvatel
300 Kč  •  12. 5. 2024 19:52
Laskavý přispěvatel
1 000 Kč  •  9. 5. 2024 10:46
Přispěvatel, který je pro každou dobrost
5 000 Kč  •  8. 5. 2024 12:33
Štědrý přispěvatel
1 000 Kč  •  8. 5. 2024 9:39
Milý přispěvatel
5 000 Kč  •  6. 5. 2024 19:27
Laskavý přispěvatel
2 000 Kč  •  6. 5. 2024 11:12

Přemýšlíte jak této sbírce pomoci ještě víc?

Přidejte Dobrovýzvu a složte se společně s přáteli v rámci narozeninové oslavy, ve firmě, nebo na sportovní akci.

Jak Dobrovýzva funguje

  1. Přidejte Dobrovýzvu – vymyslete vlastní název a úvod.
  2. Sdílejte ji s přáteli, kolegy či ve své komunitě, aby se do pomoci zapojilo co nejvíce dárců.
  3. Vybrané finance přiřadíme k této sbírce, i když se nevybere celá částka.

U této sbírky nejde Dobrovýzvu přidat, protože sbírka už byla ukončená.

Vyberte si odměnu

Donio je určeno také zakladatelům zajímavých nápadů, které může kdokoliv finančně podpořit. Komerční projekty na Donio nejsou realizované podle zákona o veřejných sbírkách, který zahrnuje pouze veřejně prospěšné aktivity. Více si můžete přečíst v našich Obchodních podmínkách.

Chcete založit sbírku nebo projekt?

Začít vybírat

Podpořte projekt a získejte atraktivní odměnu