V listopadu minulého roku maminka onemocněla s pásovým oparem s podezřením na meningitidu, z tohoto důvodu byla hospitalizována v nemocnici v Novém Jičíně. Po týdenní hospitalizaci před propuštěním do domácího prostředí podstoupila kontrolní CT, při kterém jí byla diagnostikována AV malformace mozku. V prosinci jsem s maminkou navštívila pana profesora Hrabálka. Vzhledem k tomu, že AV malformace byla 2. stupně a hrozilo vyšší riziko prasknutí, byl mamince doporučen zákrok, který měl snížit riziko prasknutí AV malformace. Doslova jí bylo řečeno, že takováto embolizace je banální operace. Jelikož se maminka těšila na první vnouče, dala na doporučení neurochirurga a se zákrokem souhlasila. Bohužel po provedení embolizace AV malformace praskla a došlo k masivnímu krvácení. Maminka zákrok přežila, ale v tu chvíli se nám zhroutil život.
První týdny po operaci nám byly neustále opakovány negativní scénáře, že maminka umře, že se nám neprobudí, dokonce že si šachy nezahraje. I přes tyto prognózy lékařů jsme věřili, že se maminka vzbudí z tzv. vigilního kómatu, který jí byl od začátku diagnostikován. Dojížděla jsem spolu s nejbližší rodinou za maminkou každý den. Měli jsme možnost s ní trávit celé odpoledne. Za tyto hodiny, které jsme u ní strávili, buď já nebo sestra či její manžel, jsme se snažili ji pozorovat, zda nás vnímá a jakým způsobem. Postupem času nám maminka začala sama reagovat, zezačátku mrkáním očí, poté začala kývat hlavou ANO/NE. Otevírala pusu na čištění zubů či na cucání vody nebo čaje, který pěkně polykala. Také jsem s ní cvičila a to s pravou nohou, přesně podle instrukcí rehabilitační sestry. Nejzásadnější na tomto je, že tohle vše jsme prováděli s maminkou my, jako rodina, nikoliv lékařský personál, výjimkou byla právě zmíněná rehabilitační sestra, která se mamince věnovala, ale vzhledem k velkému počtu pacientů, nebyla schopna s maminkou rehabilitovat v pravidelných intervalech. Poslední den před kranioplastikou se maminka, s pomocí rehabilitační sestry posadila na bok postele. Zlepšení stavu jsme vypozorovali zejména my jako rodina, posléze lékaři a některé sestry. Po kranioplastice jsme hned maminku navštívili na oddělení ARO, kde ji poslali, neboť oddělení, ve kterém se měla nacházet, bylo plné. Viděli jsme maminku procházet epileptickými záchvaty a vším možným, ale ona se nevzdala a i ze záchvatů se dostala.
Následně nemocnice poslala maminku do rehabilitačního centra CHRONICARE v Ostravě Zábřehu, aby se zlepšení více projevovalo a maminka mohla i rehabilitovat. První 2 týdny byla maminka skvělá. Začala mluvit, neustále nám něco vykládala, ale bohužel měla ještě tracheostomii a tak jsme moc nevěděli, co říká. Chtěla dělat vše sama ( pít, jíst). Byla naprosto úžasná. My jsme byli šťastní, neboť tyhle pokroky a vůbec takto velké jsme vůbec nepředpokládali tak brzo. Velký problém pro nás byl ten, že jsme maminku mohli navštěvovat omezeně( pouze 2 hodiny vždy kromě pondělí a čtvrtka). Tohle maminčin stav dost ovlivnil, protože byla na nás zvyklá a najednou měla pocit, že tam s ní nejsme. Bohužel to nebyl pocit, ale fakt, se kterým jsme nic nemohli dělat. Víme, že s maminkou nikdo nemluvil, pouze ji polohovali a nedocházelo zde ani k bazální stimulaci. Došlo k tomu, že se maminka začala zhoršovat. Byla takovém stavu, že se jí nechtělo ani mluvit, ani usmívat, ani jíst a dokonce ani hýbat. Nezbývala nám žádná možnost, a proto jsme učinili rozhodnutí , že si ji vezmeme domů a dokážeme to, co zdravotnický personál nedokázal, ačkoliv se tím prezentují. Od 16. 8. je maminka konečně doma a pomalu si tedy zvykáme na její režim, učíme se polohovat, krmit a rehabilitovat. Jsme velmi rádi, že je konečně doma s námi.
