Odbočuji z hlavní silnice do poměrně rozlehlého areálu, který odtud nijak nevypovídá o tom, že jsou zde zvířata, působí spíše jako nepoužívaná výrobna či sklady. Já už však vím, že tu jsou. Dýchající majestátní bytosti, ukryté až v zadní části, do které nyní projíždím kolem šedých, téměř stejně vypadajících budov v tiché noci. Do tmy se pomalu přede mnou vynořuje světlo pronikající z malých okének. Blížím se k posledním budovám na konci areálu, abych zaparkovala. Srdce mi buší jako o závod. Vypínám motor auta, zhluboka se několikrát nadechnu, zvednu hlavu a otočím pohled směrem ke škvíře mezi velkými vraty, abych je spatřila. Strakatá těla a hlavy s hlubokýma očima, které na mě zpoza šedivé oprýskané budovy vykukují. Pár vteřin ještě sedím a přemýšlím, zda to zvládnu, jestli se neotočím a nepokusím se zapomenout. Vzápětí mi však naskočí myšlenka, že nemůžu. Protože ony přece nemůžou. Nemůžou odejít a vybrat si, kde a jak budou žít, zdali vůbec. Jediné a to nejmenší, co mohu udělat, je pokusit se to vydržet s nimi a zažít jejich každý den.
S myšlenkami na důvody, proč tu jsem, si dodám odvahu a vydám se vstříc největšímu sebezapření, kterému jsem zatím musela čelit. Zamknu auto a vykročím směrem ke dveřím, které vedou do dojírny, snažím se zbavit třesoucích se kolen. Dveře jsou odemčené, uvnitř je ještě tma. Jsem na místě první. Popocházím vedle ke vratům, za kterými jsou vidět siluety strakatých těl, abych nakoukla dovnitř. Prohlížím si je, jsou uvnitř na poměrně malém ohrazeném prostoru vedle sebe. Některé krávy leží ve špinavé slámě, několik z nich se snaží nadýchávat čerstvý vzduch od škvíry ze vrat, ostatní jen apaticky stojí jako živé sochy. Když přistoupím a natáhnu pomalu ruku, abych ty nejbližší pohladila, rychle své hlavy stahují a odstupují ode mě pryč.
„Není tam otelená“? ozve se náhle za mnou…
