Komu pomůžeme?

Povím vám svůj příběh od doby, co jsem potkal svoji lidskou maminku, u které se teď léčím ze smrtelné choroby. Ano, maminku. Protože jen maminky jsou tak obětavé…

Některé části si nepamatuji, protože mi bylo fakt mizerně – jako ještě nikdy v životě. Vím je ale od maminky, která mi je vypráví, když, jak říká, je u mě na návštěvě. Nebo když spolu jedeme autem za těmi cizími lidmi, co mě vždy píchají do kožíšku a pak to vždy tak strašně pálí. Ale zpět k mému příběhu.

To mi ještě bylo hej…

Někdy na konci letošního jara jsem při jedné ze svých výprav objevil malou zahrádku. Běhaly tam jiné kočky a měly neustále plnou mističku nějakých dobrot. Byl tam také takový divný plot, lidská máma mu říká „protikočičí“. Nic protikočičího jsem na něm ale neviděl, a tak jsem to neustál, seskočil k těm ostatním kočkám  a šel se podívat na ty mističky s jídlem. Maminka říká, že když to tenkrát viděla, tak se lekla. Že se bála, že bude s jejími třemi kočičími kocourky nějaký souboj, ale prý jsem jen elegantně prokráčel mezi nimi jako šlechtic, jako baron všech kočičích tuláků. Prý ze mě cítila přirozenost, seběvědomí, sílu, čistou kočičí duši. Nekonal se žádný souboj, mňoukání, naježené kočičí hřbety, úprk či schovávání se. Nic. A tak jsem tam začal pravidelně chodit na takzvané „dojížděčky“ po jejích milovaných „domácích“ kočkách. Vysloužil jsem si svoji mističku na zdejším dřevníku (prý abychom si navzájem neujídali a přece jen nenastaly bitky). Svoji mističku zde měla už i jiná „toulavka“. Fína jí říkají. Od ní jsem odkoukal zdejší časový krmný řád a začal chodit „na čas“. Po čase jsem si všiml, že když se blížím, opakují slovo „Mour“. To tedy asi bude mé jméno.....

Nějak takto vypadal můj dřívější život. Ach to sluníčko..... Ještě si ho pamatuji, jak se opíralo do mého kožíšku… 

Je mi hrozně zle…

Jednoho srpnového dne jsem ale nepřišel. Ani druhého dne, třetího… Nebyl jsem téměř tři týdny. Co se mi kde dělo, to je jiný příběh, a tak teď trochu přeskočím. Zkrátka nakonec jsem se vrátil. A ta pozemšťanka, co mě krmila, byla očividně ráda. A zase jsem slyšel to známé slovo. Mour.  Měl jsem s ním pocit bezpečí. Jako kdybych byl doma. Připadal jsem si vítaný.  Začalo se mi to líbit. Mour. 

Ale už jsem to nebyl Mour, hrdý kocour energicky chodící po místní zídce. Nebylo mi dobře. Fakt. Něco se se mnou dělo a mně se to nelíbilo. A v očích toho lidského tvora jsem zahlédl obavy. 

Na zahrádce přibyla nějaká divná klec. Říkají jí sklopec. V té kleci jsou takové mňamky! Nějak mi to jídlo ale voní méně než dřív. Asi mám něco s čichem. Ale přesto – tak krásná vůně jdoucí z těch mříží! Kuřecí, hovězí, kousek panenky, uzená makrela, uzenené stehno… Vždy jsou ty dobroty tak hezky naservírované před tou divnou drátěnou věcí. A hlavně uvnitř. Dovnitř ale nepolezu, je to celé nějaké divné, podezřelé. Raději to vždycky vyšťourám packou z boku.

Na zahradě už nejsou ty kočky, co znám. Někam zmizely. Také už nejsou zavřená vrátka, spolu se mnou tedy chodí na zahradu i jiné kočky. Ty však ta paní od toho divného zařízení vyhání. A z mých mističek jíst také nesmí. Je to divné, hrozně se u toho ta paní naběhá, ale to je přece její věc.

I přes ten divný systém se do té divné věci chytily jiné miciny. Hrozně u toho vyváděly. Vlastně nevím proč vyváděly, když je přece uvitř taková bašta a když je pak paní zase pustila. Párkrát jsem tedy nakonec vlezl dovnitř i já, ale nikdy se nic nestalo. Snědl jsem, co se dalo a zase vylezl ven. Panička tomu říkala, že jsem „mazaný“. Nevím, co to znamená, ale asi něco ne moc dobrého, když to říkala s takovými obavami. Občas šel z klece divný provázek a panička seděla blízko, občas jsem ji nechal mírně mi pohladit hlavičku. Nevím, k čemu byl ten provázek, ale jídlo to bylo vždy dobré.

Těžce se mi chodilo, přestal mě zajímat okolní svět. Už mě ani nebavilo se o sebe starat. A spustil se mi průjem. Jako že fakt hrozný průjem. Neměl jsem sílu, nic mě nebavilo, chtěl jsem jen ležet. A přitom jsem nemohl, protože furt jsem musel odbíhat dělat někam bobek. Už jsem ani nikam po okolí nechodil, ležel jsem jen v sousedově zahradě, odpočíval a čekal na svoji plnou misku. Pamatuji se, jak jsem měl furt hlad. A ač jsem neustále jedl, měl jsem čím dál tím méně síly.  Najednou jsem dokonce dostával jídlo i mimo své časy. Měl jsem non-stop přísun prvotřídních granulek a určitě jsem za den zbaštil alespoň 8 kapsiček, k tomu nějaké ty doborty kolem (vejce apod.). Jedna z těch kapsiček tedy chutnala nějak divně, prý nějaké odčervení. Ale jinak jídlo bylo fajn. Měl jsem se jako král. Ale necítil jsem se tak. Nechápal jsem, proč, když tolik jím, tak mám stále méně a méně sil. 

Umírám. Já nechci!!!

Změnilo se toho ale víc. Najednou vrátka, která zůstávala vždy zavřená, byla otevřená. Vždycky. Ještě že tak. Protože jinak nevím, jak bych se ke své mističce dostal. Ten plot, po kterém jsem vždy chodil, je najednou tak hrozně vysoko a je čím dál težší na něj vyskočit. A někam taky úplně zmizely ty ostatní kočky, co byly vždy na zahradě. No, nevadí, alespoň mám víc klidu. A ten fakt potřebuji. Stále jen ležím. Ještě, že mám stále plnou mističku. Nevím, co bych jinak dělal. Už nemám sílu nikde courat po okolí, natož abych si něco ulovil.

Takto to fungovalo asi dva až tři dny. Ale mě to přišlo jako věčnost. A najednou, jednoho dne, se vrátka zase zavřela. Chvíli jsem koukal, hlavou mi bleskla myšlenka, vlastně nějaký záchvěv minulosti – že to přece není žádný problém, že vyskočím na zídku a..... a pak mi to došlo. Nevyskočím..... A pak mi došlo něco ještě horšího..... – Já už na tu zídku ani vyskočit nechci. Nemohu. Nemám sílu. Byl to jen takový záblesk toho kocoura, kterým jsem býval dřív. A teď ? Teď už je mi to všechno jedno..... Najednou mi to došlo… 

Na zahrádce přibyly krabice a pelíšky. Koukám z nich smutně na kamarádku Fínu hovící si na dřevníku, vyhřívající se labužnicky na sluníčku. Jak ta se má! Té určitě nic není. Občas chci také ještě pocítit to sluníčko příjemně se zabodávající do mého kožíšku, a tak sbírám poslední zbytky sil a jdu si najít pelíšek, na který to sluníčko svítí. Síly oproti létu ubívají. Sluníčku. I mě.

Mám hlad. Furt. Neustále jím, ale hlad ne a ne zahnat. Cítím, jak mi ubývají síly. Já ale tak strašně chci žít! A tak jím, co to jde, abych to zahnal. Chci zas také sedět na dřevníku a vyhřívat se! …Přitom je mi hůř a hůř. Už vyskočím sotva na židli. Jsem odepsaný…

Vzdávám svůj život.

Říkají, že jsem hrozně hubený. Prý mi jsou vidět jednotlivé obratle a z těla ven doslova trčí kyčle. Nohy mám doslova jako párátka. Občas se už motám, jak mě nohy nemohou unést. Obličej strhaný, líce propadlé, smutné oči. A také říkají, že vypadám, jako kdybych spolkl fotbalový míč. Já jen vím, že jsem totálně bez sil. Už sotva dojdu na jídlo. Motám se. Mám průjem. Nestojí to za nic.

Lidská maminka mě přestala fotit. Zato začala plakat. 

Jednoho rána jsem se vzbudil. Nevím, co se stalo, ale všechno bylo jinak. Všechno mi splývalo v jakési mlze, všechno mi bylo jedno. Život kolem proplouval a já ho už neviděl. Maminka říkala, že jsem to vzdal. Že jsem přestal bojovat. Prý mi zmizela jiskra v oku. Podle toho se to prý pozná. Nevím, co se dělo. Přestal jsem vnímat věci kolem sebe, všechno se dělo jakoby beze mě. Jako by život proplouval kolem, ale mě už se netýkal. Zmizely ze života detaily. Zmizely vůně. Chutě. Sluníčko. Zmizelo chtít žít…

K jídlu jsem se dopotácel. Ani nevím jak. Snad zvyk. Ani jsem nevnímal ten stres lidské mámy, co my kočky vždy cítíme na sto honů. Ani jsem tentokrát nedokázal číst ty lidské myšlenky, plány… Najednou mě ta ruka pohladila po hlavě a chytila vzadu za krkem. Bylo to rychlé. Tedy, na mě v tomto stavu určitě. Neměl jsem sílu s tím bojovat. Jen jsem ztuhnul. Neměl jsem sílu se bránit. Ocitl jsem se v přepravce, ani vlastně nevím jak. Když mi o tom pak máma se slzami v očích vyprávěla, říkala, že to byl jeden z nejhorších momentů v jejím životě. 

"Vypadal jsi hrozně, Mourku, když ses tenkrát po těch pár týdnech k nám vrátil. Volala jsem veterinářce a opakovaně konzultovala tvůj stav. Od začátku bylo podezření na FIPku. Veterinářka mi říkala, že je potřeba tě k ní dopravit, ale že pokud se ukáže, že to je skutečně FIP, stěží pro tebe bude moci něco udělat. A tak jsem několik nocí strávila tím, že jsem na internetu hledala jinou diagnózu, protože tato se mi nelíbila. Moc jsem se také bála, že se určí diagnóza špatně, protože FIPka se prý špatně pozná, a že umřeš proto, že nebudeš správně léčen. Na jednu stranu jsem tě chtěla a potřebovala chytit, na druhou se bála, že když tě chytím, budou tě chtít utratit. To jsem nechtěla, nemohla..... Nechtěla jsem být tvým soudcem. Nechtěla jsem rozhodovat o tvém životě. Rozhodnout, aniž bych se tě mohla zeptat. Nechtěla jsem tě bez tvého souhlasu násilím odvézt a tam tě nechat zabít..... Měla jsem stažené hrdlo a slzy v očích z toho, že když tě chytím, bude to možná poslední den, kdy jsi živ. Poslední okamžik, kdy jsi svoboden. Poslední okamžik, kdy se dotýkáš trávy. Poslední okamžik, kdy jsi doma. V prostředí, které znáš. Poslední čerstvý vzduch, poslední sluníčko, poslední vítr, poslední tráva, poslední vůně venku… Když jsem tě pak nakládala do té přepravky, bylo to jako nakládat mrtvolně ztuhlé a nafouklé  bezvládné tělo. Cestu na veterinu jsem proplakala… "

Na veterině

Na veterině jsem se já Mour vydal z posledních sil. Ten stres ze všeho neznámého, ten pach desinfekce… Paní veterinářce jsem vystřelil z přepravky jako raketa, musela mě v ordinaci lovit. Prý mi udělá sono a rentgen. Ani jedno z toho neznám, ale než jsem se stihnul pořádně vyděsit, něco mi píchla a byl jsem v limbu. 

Pý jsem tam jen tak bezvládně ležel, kost a kůže. Má nová panička, mohu-li jí tak říkat, prý konečně viděla, jak moc jsem jen hrst kostí potažená kůží. Všude  mi vylézaly kosti ven, jen to břicho vypadalo, jako bych nějakému děcku spolknul balon. Paní doktorka udělala sono – plíce bez tekutiny, orgány v pořádku, břišní dutina naplněná tekutinou. RTG také v pořádku. Podle barvy dásní silná anémie. Pak mi do bříška píchla jehlu a vytáhla z ní asi 2ml tekutiny. Prý už od pohledu na tu tekutinu klasická vlhká FIPka a není, co řešit. Pomoci mi prý není. Panička mě má odvézt na zahradu, tam pustit a až přestanu jíst, odvézt znovu sem a......uspat. Prý je to otázka maximálně pár dní… Pár dní a já tu nebudu. Pár dní a já, kocour Mour, zmizím navždy…

Spal jsem a ony dvě nade mnou stály a rozhodovaly o mém životě. O tom, že se blíží jeho konec. Byla tu ve vzduhu jediná otázka – jestli hned nebo „až“ za pár hodin či dní. 

Panička se ještě zeptala na nějakou léčbu injekcemi, o které v noci četla. Tu však paní doktorka zavrhla. Že prý nějaká léčba je, ale musí se začít v počátečním stadiu a je prý jen pro koťata. Jsem na ni starý, vyčerpaný a moc zubožený. A že prý je hrozně drahá a je otázkou, zda-li vůbec a jak funguje.

Moji maminku ještě napadlo, zda by mi alespon neulevilo, kdyby se mi ta voda z břicha nějak odsála nebo vypustila. Prý se to dělá, ale v mém případě to už stejně nemá ani smysl. Že by to bylo jen mírné prodloužení mého života. Panička prý jako by slyšela můj hlas: „Mírné prodloužení? Chci ho! Chci každé prodloužení! I to mírné! Je to přece můj život!“ 

^{Pozn.: Odsávání tekutiny se vyloženě nesmí provádět! S výjimkou vody na plicích, kdy je naopak nutné odsátí provést okamžitě (rohodují i hodiny). Mnohé veteriny odsání tekutiny z břišní dutiny dělají, nebo nabízejí! To je pro kočky ortel smrti, většinou do 24 hodin „nečekaně“ umřou! V tekutině jsou látky, které tělo NEZBYTNĚ potřebuje. Tyto látky nejsou škodlivé, v těle byly, „pouze“ se prosákly do dutiny břišní. Tělo je musí zpět vstřebat, bez nich nepřežije.}

Panička stála nad mým bezvládným a na kost vyhublým tělíčkem. Přemýšlela, zda by pro mě nebylo snazší uspat mě teď. Teď hned. Teď, když už tu tak ležím. Teď, když o ničem nevím. Zda není sobecké mě tomu všemu vystavovat znovu. Odchytu, převozu, trápení se… Umírání. Zda od ní není sobecké, že si mě chce odvézt domů. Zda není už teď zbytečné, že mi chce udělat alespoň kus života pěkný. Zda to vůbec ocením. Že mě nechce teď a tady utratit. Nechce žádného kocoura uspávat. Žádné zvíře. Žádné! Nechce rozhodovat o něčím životě. O mém životě. Za mě. Za mě, aniž bych k tomu mohl cokoliv říci. Aniž bych se mohl bránit. Že je tak podlé usmrtit někoho, kdo tak bezmocně leží před Vámi na stole a nemůže se bránit.

Přemýšlela, zda ta touha chtít si mě vzít zpět domů na zahradu nevychází jen z jejích sobeckých pohnůtek. Zda to nedělá jen kvůli sobě. Zda naopak není v mém zájmu ukončit to hned. Přestat mě trápit…

A tak tam stála před tím svým sobeckým já a tím, co je dobré pro mě. Před tíživou informací, že pro mě už nic víc udělat nemůže. Před pocitem odpovědnosti a svírající povinností se rozhodnout. Rozhodnout mezi dvěma variantami, z nichž však ani jedna neměla žádnou perspektivu. 

Injekce

Dostal jsem injekci. Naštěstí tu probouzecí a ne uspávací. A nějaké kortikoidy či co. Ale ani tak mé vyhlídky nebyly růžové… Jedeme zpět. 

Panička mě pustila na zahradu. Dostal jsem ještě víc polštářků a plné mističky. A kdybyste se náhodou jako já ptali „proč“ – proč mě nenechala uspat hned, tak prý byla pod enormním tlakem. A proto nechtěla dělat tak zásadní rozhodnutí. Mohlo by být unáhlené. Chtěla si to rozmyslet. Zjistit víc o této nemoci. Zjistit, zda přece jen nejsou nějaké alternativy léčby. Třeba i s malým uspěchem, ale přece jen dávající šanci…

Ležím a čekám

Zatímco ze mě dál vyprchával život, panička četla. Čím víc toho četla, tím víckrát četla slova jako „nevyléčitelná nemoc“ a „euthanasie“. Čím víc četla, tím víc dotazů jí vyvstávalo na mysli. Tím víc protichůdných informací se k ní dostávalo. Byla opět pod tlakem. Věděla, že zatímco čte, ze mě vyprchává život. 

Když už fakt nebylo nic, čeho by se dalo chytit, začala hledat informace o alternativní lěčbě. Našla léčící majitele a od nich se dověděla, že léčba prý skutečně je a funguje. Prý je to ale velmi nákladné. A co je nejdůležitější – prý není pravda, že by to fungovalo jen na koťata nebo bylo možné léčit nemoc jen v počátcích! Obrovská úleva. A samozřejmě i trocha pochybností, zda to není nějaký podvod. No co, zhoršit to prý moji situaci nemůže, maximálně tu její finanční. Prý je ale třeba začít s léčbou hned. Už zítra může být pozdě, nemoc je zrádná a každý den hraje roli. Další tlak. Jak na emocionální houpačce. Stres – úleva – stres – úleva – stres…

Prý když člověk neví, jak dál a jak se rozhodnout, má se sám sebe zeptat, co by si více vyčítal. A tak volba byla jasná. Panička začala shánět léky. Další tlak. A moře strachu o to, aby se léky sehnaly a také, aby se sehnaly včas.

Sehnaly se. Tedy, byly přislíbeny. Stres vystřídal obrovskou radost. Až člověk nevěděl, zda-li je to skutečně pravda. Prý si říkala, že uvěří, teprve až je sama bude držet v ruce. Další bouře emocí. Nadšení. Slzy dojetí. Slzy díků. Pocit, že se podařilo něco nemožného. Modlitby, aby to fungovalo.....  

Jelikož jsem ale měl šílený průjem a byl volně na zahradě, nastal nový strach a nové pocity beznaděje. Strach z toho, že se mě nepodaří znovu chytit, protože už jednu zkušenost s odchytáváním mám. Zkušenost, ze které jsem se mohl poučit. Znovu strach, že nebude možné mě chytit a zahájit tedy léčbu včas. A také pocit beznaděje, protože dokud mám průjem, musí se mi každý den píchat injekce. A ještě ke všemu každý den ve stejnou hodinu. Mně, venkovnímu kocourovi! Mně, když i domácí gaučové vymazlené a vymydlené kočindy a kočičáky bylo prý problém udržet dvěma páry rukou! Prý i u nich všude lítaly chlupy, jehly a bokem vystříknuté dávky, do toho zvuky vřeštících koček. Výjevy jako z hororů. 

Na mou paničku dolehl pocit zoufalství. Znovu. Jak to má zvládnout sama? Jak mě má současně držet a současně píchat ty injekce? Co zatím s těmi dětmi za zády? Nemohou být po tu dobu bez dohledu, hlavně ten malý. Zkoušela tedy oslovit nějaké útulky, depozita i soukromé lidi, zda by si mě někdo nevzal a léčbu se mnou neabsolvoval. Nikdo se nenašel. A já potřeboval začít hned.

Také jsme potřeboval další vyšetření – hlavně krevní. Bez něj prý nejde FIPku spolehlivě identifikovat. Byla ale sobota odpoledne a drtivá většina veterin zavřená. Panička sháněla léky a lítala kolem dětí. A potřebovala mě odchytit. Padla tma. A tak muselo přijít rychlé rozhodnutí – průjem neprůjem – než nic, tak první dávku dostanu formou rozdrcených prášků do jídla. Naštěstí velmi blízko byla paní, co měla 3 tabletky – tak akorát dávka pro mě. Uf. Veterina tedy holt zítra.

Pro paničku nastalo nové kolečko informační smrště, kam se mnou na veterinu. Většina veterin k lěčbě přistupuje „po staru“, tedy formou usmrcení. Z neznalosti považují léčbu za neúčinnou. K tomu bylo potřeba sehnat veterinu, kde nejen, že budou ochotni léčit, ale mají s tím též už nějaké zkušenosti. Takže, honem uspat děti a zase noční shánění informací. Pro paničku to znamenalo spoustu zpráv vyměněných s lidmi, co léčí/léčili. Spousta tipů na veteriny mimo Prahu. A pak i na pražskou kliniku, ale ta má v neděli zavřeno. Nakonec jeden jediný tip byl slibný. Mají zkušenosti, jsou v Praze, jsou ochotní a otevření v neděli. Hned ráno  se tam zavolá. Zatím prý na paničku dopadl pocit únavy. A vyčerání. A přitom jsem vlastně nedostal ani jednu injekční dávku. Únava, únava… A prý i spoustu strachu o mě, abych se dožil rána…

Vychází slunce. A já? Já dýchám! Stále jsem tu! Možná nastal druhý den mého zmrtvýchvstání…

Neděle, veterina číslo 2

Dopoledne se panička snažila dovolat na veterinu. Aby zjistila, zda vůbec můj případ vezmou. Zda mi udělají potřebná chybějící vyšetření a budou ochotni bojovat o můj život. Je to tak těžké, když váš život doslova závisí na ostatních a vy ani neumíte mluvit…

Nikdo to paničce na veterině nebere. A můj život visí doslova na vlásku. Čas jí prý v tyto chvíle tak strašně moc rychle běží. Zase strach o mě. Strach, zda budou ochotni se mi věnovat a zda vůbec budou mít čas hned dnes. Strach z toho, že není žádné záložní řešení. Žádná záložní veterina. A tak je nutné konat. Únava neúnava, jde se do akce. Hop nebo trop. Hned teď . Než se naději, zase mě ty ruce při krmení vezmou a šoupnou do přepravky. Než se znova naději, jsem poprvé v životě v autě i s nějakými dětmi a jedu kamsi přes půlku Prahy. Bože, stůj při mě…

Veterina. Pamatuji se na dotaz paní doktorky na mé chování. A než stačím říci, říci, že ryze gentelmanské, tak jsem v pytli. Ne obrazně, ale doslova. Drží mě dva páry rukou, které už znám, a další dva páry mi berou krev. A odsávají další tekutinu z břicha. Bez anestezie. Prý jsem už jednu měl před dvěma dny a ještě k tomu můj stav – prý další anestezie by pro mě byla nebezpečné. Držím. Nevřískám, nejsem přece bačkora. A taky je mi to trochu jedno, na boj musí mít jeden síly a ty já teď fakt nemám. Tekutina i krev se budou někam posílat. Prý. Nevím, nerozumím tomu. A prý mě čeká další injekce. To už znám. Nic moc příjemného, ale vydržet se to dá. 

Auvajs! Kruci! Tahle injekce ale fakt není jako ty před tím! Hrozně to bolí a štípe! To už nechci! Nikdy!

No a tak zatímco mě polévá bolest, jakou jsem ještě nezažil a doufám, že už nikdy nezažiju, panička se usmívá. Prý proto, že jsme se dostali až sem. Že jsme spolu překonali tolik překážek. Že jsme to ani jeden nevzdali. A hlavně -  úleva z toho stresu, kdo mi bude píchat injekce. Prý než mi zmizí průjem, tedy cca 14 dní, sem budeme jezdit každý den. No, počkej! Tady něco nehraje! Jak – „každý den“? Jak – „injekce“???? Jako ta, co byla poslední!!!???

Pro paničku to prý byl finální bod úlevy. Takové té, kdy člověk ještě sám nevěří, že to zvládnul. Byl to bod zlomu. Všechno dosud bylo hrozně stresující a vyčerpávající – emočně i časově. A že se podařilo zajistit léky i jejich aplikaci, tomu stále nešlo uvěřit. Sice zvenčí nikdo nepomohl, ale panička mě prý nemoha nechat tzv. „na holičkách“. Takže teď prý budu bydlet u nich. A je jasno. Paničku po těch bouřích  posledních dní polil klid a do tváře se naopak vepsal výraz klidu a pocitu "stále ještě nevěřím, že se to podařilo".

Odjíždíme z veteriny a prý se ještě musíme někde stavit. Do auta kouká cizí paní a prohlíží si mě. Dává paničce pytel granulí, prý na zažívání. A do auta se stěhuje nějaká klec a prý můj záchůdek. Nevím, co tím myslí – „záchůdek“. No, uvidíme.

Opět jedeme. Další zastávka. Zůstávám v autě a do auta přibudou ty šustivé pytlíčky, co po otevření tak hezky voní. Ty už znám! A pak nějaké divné pytle s čímsi, čemu ti dvojnožci říkají písek. 

Dávame se znovu do pohybu. Další zastávka prý domov. No, pod pojmem „domov“ jsem si tedy představoval něco úplně jiného. V přepravce mě odnesli, světe div se, DOVNITŘ té divné hranaté věci. Přes přepravku jsem měl deku, prý abych neohrozil nějaké jiné kočky. Nevím čím, na souboje tedy fakt nemám sílu, ale co nadělám. Panička mě pokládá na zem a já čumím jak blázen, co se to děje kolem. Ale nějak tak je mi to vlastně i jedno. Teď je mým největším problémem ten tekutý bobek, co jsem si upustil do přepravky hned po odjezdu z veteriny. Jsem nóbl kocour, elegán a tohle fakt nemám zapotřebí. Hnus! Ponižující! Ač je mi blbě, řvu přes ty mříže na tu paní přede mnou, aby mě okamžitě pustila, že tu nebudu už ani minutu! Jsem ponížen a zoufalý! A…a hrozně, ale fakt HROZNĚ to tu smrdí. Chci ven!

Panička rachtá divnými kovovými mřížemi a staví cosi. Moc to nechápu. Prý můj nový „domov“. Dovnitř dává deku, krabici, misky s jídlem (ty znám!) a nějakou velkou mísu s tím „pískem“. Deku stříká nějakou divnou věcí, prý aby mi to lépe vonělo. No, nevím… Pak přepravku se mnou zvedne, donese k tomu mému údajnému „domovu“ a konečně mi otvírá dvířka. No jo, bobek je jedna věc, ale ta neznámá divná věc přede mnou je věc druhá. Nechce se mi tam. Někde ale řvou děti, takže jsem urychlen a trochu vsypán „do svého nového domova“. 

Domov. Nový začátek.

Jsou tu samé divné pachy. A zvuky. Nikam nemohu. Žádné sluníčko, žadný vítr. Tohle že má být domov? Ale víte co? Je mi to jedno. Jsem unaven. Příliš vyčerpán, než abych to měl sílu nějak řešit. Jdu spát.

Ráno prý panička vstala s velkým strachem, obavou o mě. Stejně jako včera. Nový den začínající obavou, zda jsem přežil noc… A víte co? Přežil! Tento den tak nějak oba pokládáme za mé znovuzrození. Za nový začátek..... Prý nás ale ještě čeká dlouhá cesta.

Začali jsem každý den jezdit na injekce. Panička mě chválí. Ač jsem stále hrdý nositel kulek, tak jsem neostříknul jedinou věc. Ač jsem v životě nebyl na kočičím záchůdku, tak jsem nikdy neudělal jedinou věc bokem. Ač jsem divoký kocour z přířody, tak jsem nikdy nekousl a neškrábl. A až na ten první den na mě už nikdy na veterině žádný pytel nepoužili. Nemuseli. Vše zvládám bez přispávání léky, bez řvaní, kousání či škrábální a bez cpaní do pytle. Bolí to, o tom žádná. Ale víte co? ŽIVOT STOJÍ ZA TO!!! Naučil jsem se mít rád ten společný čas v autě. A už po týdnu chodím do přepravky dobrovolně. No, dobrovolně. Ale vlastně jo. Panička ji jen postaví na zem a řekne „šup -šup“ a já jdu sám do ní. Panička je z toho prý naměkko. Jen mám problém s těmi rukami, co by mě chtěly prý hladit. Nevím, co to je to „hlazení“, ale z lidských rukou jsem moc pěkného nezažil. Takže jak ty ruce vidím, syčím, krčím se, zplacatím uši a vůbec dávám najevo, že se mě dotýkat nemají. Prý na tom budeme muset ještě zapracovat. 

Něco málo o této zákeřné nemoci

FIP je zkratka nemoci nazývané infekční peritonitida koček (FIP = Feline Infectious Peritonitis). Patři mezi nejzávažnější kočičí virové infekce. Donedávna byla neléčitelná. Dodnes je bohužel pro většinu kočiček smrtelná, protože veterináři o léčbě buď vůbec neví, nebo léčbě (aniž by s ní měli zkušenosti!) nevěří. Jen proto, že se kdysi před dávnými časy na škole učili, že FIP se vyléčit nedá. Tak jako u lidských nemocí, na které se dříve umíralo a nyní na ně již léky existují, tak se našel lék na FIP. Najít tedy veterináře, který by s touto nemocí měl zkušenosti a byl ochotný pomáhat při léčbě, těch je zatím velmi poskrovnu. 

Původcem nemoci je kočičí koronavirus, který je velmi nakažlivý, ale ve své základní podobě téměř neškodný. Může se projevit třeba jen jako chvilková rýma. Virus však snadno mutuje a právě tato mutace může vést k nemoci FIP. Samotná nemoc FIP, na rozdíl od nezmutovaného koronaviru FCoV nakažlivá není. Moc se o této chorobě neví, ale předpokládá se, že FIP nemocná kočka produkuje i nakažlivé FCoV. Jelikož FCoV je nakažlivé, tak drtivá většina koček s ním již přišla do styku (dle podmínek chovu 70–95% koček!), má tedy v krvi protilátky, které bývají veterináři zaměňovány za nemoc FIP. Proto je spoustu koček dnes a denně úplně zbytečně usmrcováno. Kvůli neznalosti. Kvůli neznalosti doktorů, kteří zanedbali sebevzdělávání. Být doktorem, ať lidským či zvířecím, by mělo automaticky znamenat akceptaci faktu, že s tímto povoláním je spjat i celoživotní proces vzdělávání. Bohužel tomu tak většinou není…

Nemoc se v základu dělí na vlhkou a suchou formu, díky různým mutacích však již dnes existují i různé meziformy.  FIP ted může mít i různé příznaky. Většinou se jedná o výpotky, neurologické problémy (problémy s očima, motání se…), průjmy, zvracení atd. Někdy může mít zvíře pouze jeden příznak. Pro stanovení diagnózy jsou bezpodmínečně nutné krevní testy.  To, že má třeba zvíře výpotek v břiše, může být způsobeno i jinými nemocemi. Spoustu zvířat je dnes a denně utráceno, aniž by jim někdo udělal krevní testy. Přitom bez těchto testů NELZE spatra říci, že se jedná o FIP. Tedy tak, jak se to dnes a denně děje…

A jelikož bohužel ne každý vystudovaný ve svém sebevzdělávání pokračuje, tak ani většina veterinářů neví ani o tom, že léčba existuje, natož o tom, že je velice účinná. Často i ti, co se o existenci léčby doslechli, tak ji, aniž by si o ní zjistili něco bližšího, majitelům prezentují jako léčbu ne vhodnou pro každého a s nejistým výsledky.

Snad vše, co se v současnosti o této nemoci ví, si můžete přečíst zde: https://www.fipwarriors.eu/ Věnuje se tomu člověk, který má s touto nemocí osobní zkušenost. Je ve styku s kapacitami, které se této nemoci věnují. Zcela jednoznačně mohu říci, že o této nemoci ví mnohonásobně víc než drtivá většina lidí v ČR, mnohé veterináře bohužel nevyjímaje. 

Závěrem

Kdo jste dočetl až sem, tak vše se stalo maimince na mateřské dovolené s dvěma dětmi a za zády se vším, co k tomu patří. Domácnost, kroužky, úkoly, nemoci dětí i ty vlastní, péče o své domácí kočičky… Prý život je výzva a když si člověk myslí, že už víc nezvládne, tak mu často život přihraje něco, aby viděl, že zvládne. Musí. 

Já, již napůl ochočený kocourek Mour, pokračuji v léčbě. Čekají mě ještě další krevní testy, kardiovyšetření, další injekce, kastrace. Ale víte co? Žiju! A to je úplě to nej… Vím, měl jsem tzv. z p… kliku, že já, toulavý kocour, jsem našel někoho, kdo mě vůbec neznal, ale komu ani tak nebyl můj život lhostejný. Kdo mě nenechal na holičkách ve chvíli, kdy mi bylo nejhůř. Jednou mi má lidská kamarádka říkala, že by se prý jinak nemohla ráno sama sobě podívat do tváře. Že je morální povinností každého postavit se čestně a zodpovědně k tomu, co nám život přinese. A to i když se nám to nemusí líbit.  A jak říká – co je víc, než život sám? 

Děkuji Vám, že jste dočetli můj příběh až sem. A ještě víc děkuji, pokud se rozhodnete přispět na moji další léčbu, na další část mého životního příběhu…

Na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?

Jelikož už jsem velký 6,3 kilový kocour, tak bohužel tou bezesporu nejdražší položkou mojí léčby jsou léky. Ty sice sehnat lze, ale jelikož nemají v ČR registraci, tak je dobré duše musí kupovat v zahraničí. Na ty bohužel finance ze sbírek nemohou být použity. Kromě nich je tu však celá řada vedlejších položek, na než můžete přispět: ostatní léky na veterině a ošetření (nevím, co to je, ale prý mě čeká kastrace, léky na játra, probiotika, RTG, sono, krevní testy, testy na FIV a FeLV, kardiovyšetření, čipování aj.), krmivo a pamlsky (nyní potřebuji drahé speciální dietní kvůli svým zažívacím problémům), stelivo a přípravky do něj, přípravky na uklidnění (šanta, kozlík. Feliway…), sanitární potřeby (desinfekci na podlahu, prádlo a na ruce, pytle na odpad, jednorázové podložky, čističe…), kočičí záchod (ten co mám, je půjčený a je mi malý, lidská maminka mi chce pořídit větší), přepravku (také prý máme půjčenou), pelíšek a hračky, strom na lezení, škrabadlo, postroj na procházky na ven a do auta, pohonné hmoty. 

Obr. Momentálně bydlím tady, ale venku je venku. Kdyby vyšel alespoň ten kočičí strom, budu moc rád.

|Obr. Lidská máma mi udělala pár skrýší a provizorních pelíšků.

Lidská maminka říká, že pokud ji začnu mít rád, tak by mi alespoň část zahrady udělala jen pro mě. Zatím na ni často syčím. Občas se sice přijdu otírat o její nohy – to když mi přinese nějakou baštu, ale jejích rukou se bojím. Ty mě totiž na veterině drží, když mi píchají ty bolestivé injekce. Takže kdyby se vybralo více peněz, tak by bylo i na to zvýšit plot, nainstalovat tam nějaké zábrany, které prý nepřelezu, udělat branku či branky a výlez z domu do zahrady. To by bylo hrozně príma, jelikož jsem přece jen celý život byl venku a venku to fakt zbožňuji. Všechen ten vítr, sluníčko, vůně, travičku, věci na broušení drápků, všechny ty malé věci létající kolem.

Maminka říká, ať si od té sbírky tolik neslibuji, protože kolem je tolik potřebných a tak málo hodných lidí a ti že nemohou, i kdyby chtěli, pomoci všem. Že prý je možné, že se posbírá méně, než bych rád. Jestli to nastane, tak to, co teď nejvíc potřebuji, je se úplně uzdravit. Takže věci jako pelíšek, kočičí strom, škrabadlo, přepravku a záchůdek nyní oželím. Prý to kdyžtak nějak pořešíme časem, prý se nemám bát, že bych strádal, to maminka neopustí. Jen někdy prý nejde všechno hne a musí se chvilku počkat. 

Jelikož však maminka občas dělá drobné dobré skutky i pro jiné, budu rád, když jí vy, dobré duše, trochu s péčí o mě pomůžete – tak, aby měla i na ty drobné záchranné mise kolem. Moc Vám všem předem děkuji.

S VELKÝM děkuji, 

kocour MOUR