Podpořte české vydání vzpomínkové, nehrdinsky psané rodinné knihy Jany Brčkové (narozena 1908 jako jedináček majiteli květinářství), o manželovi Dr. Ing. Jaroslavu Brčkovi (civ. inženýr a stavitel, nar. 1893), o jejich poválečném útěku z Československa z politických důvodů, o vztahu k Lobkowiczům, o návštěvách na zámku Konopiště, o 20. století, o Československu a jeho vzniku, o jejím dospívání a manželství v té době, o pozdějších 30. létech, o nacionalismu, o nejistotě, o 2. světové válce, o poválečném chaosu a zklamání, o pochybách a ztrátě víry v Boha, o lidské chamtivosti, ale i naději a víry v dobré konce, aneb 250 – 300 stran A5 historie.
Jak její manžel odmítl projektovat pro Baťu. O pár stavbách jejího manžela. O špionáži Němců při výstavbě předválečného československého opevnění (řopíků), o úplatcích pro německé stráže na sklonku války, když se snažili díky vlastnictví hospodářského dvora Kalec u Žihle na severním Plzeňsku zachránit jídlem spolu s ostatními zemědělci co nejvíce uvízlých vězňů na tamním nádraží. Měla to být právě paní Brčková, kdo s německým velitelem stráží vyjednával úplatky, aby nejen českým vězňům ve vagonech mohlo být podáno jídlo.
O znárodnění jejich majetku roku 1948, o vyhrožování jejímu manželovi posláním do uranových dolů ze strany národního správce, což měl být před únorem 1948 řadový zaměstnanec jeho vlastní projekční kanceláře, a o emigraci se 3 dětmi s batohy na zádech na druhý konec světa z politických důvodů, a o začátcích v nové zemi v pokročilém věku.
Knihu, která vychází z ručně psaných vzpomínek ve španělštině, které se podle přání autorky nikdy neměly dostat mimo rodinný byt ve Venezuele, a byly původně určené jen potomkům pro osvětlení jejich životní cesty.
Ale syn Pedro (Petr) Brček se roku 1994 matce postavil, a nabídl po desítky let psané vzpomínky ve Venezuele rodinným přátelům a známým, protože mu přišly zajímavé.
Vzpomínky, o jejichž existenci se ve Venezuele okolo roku 2000 dozvěděl plzeňský hydrolog, Bohumír Janský, a také pozdější emeritní profesor Univerzity Palackého v Olomouci, Ivo Barteček. Kdysi se objevil v jednom psaném článku i názor, že příběhy exulantů, nejen rodiny Brčků, jsou zajímavé, a jejich vzpomínky by se měly zfilmovat. Ale zpět k Pedru Brčkovi.
Pan Pedro (Petr) Brček, syn Jany Brčkové, před pár lety zemřel, ale jeho venezuelský syn Leonardo Brcek, shodou okolností nyní žijící v České republice, po mé roční snaze se s ním zkontaktovat i za pomoci zahraniční ambasády a dalších lidí, mi španělsky psané vzpomínky jeho babičky osobně zapůjčil, a dal svolení je přeložit. A zpřístupnit českým čtenářům, pokud to někoho bude zajímat.
Zároveň mi osobně zapůjčil a dal svolení zveřejnit také asi nikdy nezveřejněné fotografie z rodinného alba s tím, že by to dědečkovi a babičce nevadilo. Nijak jinak se ale nezapojit nechce, ani finančně, ani časově, což respektuji.
Dejte šanci vzniknout české verzi vzpomínkové rodinné knihy, jejíž příběhy byly dříve známé jen ve španělském jazyce, a jen vybraným přátelům a známým.
Knihy, kde je popsáno několik neveselých zážitků, ale jako celek je to kniha i o naději, stejně jako vzpomínaní na všední dny dob minulých, o kontinuitě, stejně jako o proměnách lidí i míst. Kniha, která nám připomene, že se ve 21. století přes všechny nepříjemnosti stále máme velmi dobře.
Pro mě osobně se jedná o nevýdělečnou aktivitu, které jsem věnoval nemálo svého volného času a teď přišel čas zjistit, jestli chcete znát příběh rodiny Brčků i Vy.
A kdo byl vlastně manžel Jany Brčkové, jak na něj písemně vzpomínala?
Brček. Dr. Ing. Jaroslav Brček. Specialista na výpočty složitých železobetonových konstrukcí. Prý inteligentní introvert, všeobecně velmi zvídavý, chováním realista, se smyslem pro suchý humor, pracovitý a zásadový. A tvrdohlavý, jako všichni v rodině Brčků. Zároveň také tanečník, co neměl mít smysl pro rytmus, a majitel plešky, stejně jako měl být zakulacené postavy. A do trezoru si měl dávat na hospodářském dvoře Kalec u Žihle přezůvky, aby mu je nikdo nepřemisťoval, což ho mělo rozčilovat.
Tak na něj vzpomínala jeho manželka Jana, rozená Schneibergová. Vzdělaná a kulturně založená městská žena, zpívající a hrající v divadle v Plzni, která se nakonec učila i hospodařit na hospodářském dvoře, a která sama o sobě psala, že v době dospívání byla rebel, a rodičům působila starosti, zejména matce, která z ní chtěla mít jiného člověka, než kterým ve skutečnosti byla. Panu Brčkovi a svým dětem ale jistě byla oporou, i v nelehkých chvílích. A že jich tehdy asi několik bylo.
Brček – vyhlášený odborník na statické výpočty a železobetonové konstrukce
I díky jeho práci v Praze mohla vzniknout ve 30. letech majestátní budova Poštovního šekového úřadu (a která se od roku 2027 nově stane centrálním místem pro úředníky Magistrátu hl. m. Prahy) na Václavském náměstí, za kterou byl tehdy oceněn titulem Dr. na Kloknerově ústavu ČVUT v Praze.
Brčkova firma se také podílela na realizaci nejen v Československu prvního celosvařovaného mostu (projekt inž. Faltuse) – šlo o Tyršův most v Plzni. Kromě civilních staveb firma Brček ve 30. letech stavěla pro armádu na Plzeňsku i předválečné opevnění. V letech 1934 – 1948 Brčkovi hospodařili na dnes architektonicky známém hospodářském dvoře Kalec u Žihle. Dostali jej zdevastovaný po roce 1989 zpět v rámci restitucí.
Ale zpět před rok 1948. Když jej napřímo oslovila armáda (Velitelství I. sboru) na podzim roku 1937 se žádostí o urgentní výstavbu bunkrů okolo vsi Přibenice místo jiného stavitele, který selhal, neodmítl. Ve 30. letech byl předsedou profesní asociace inženýrů. Přestože uměl německy, za 2. světové války posílal úřední žádosti do Plzně psané česky… Po válce byl shledán státně spolehlivým. Stejně jako jeho sourozenci v Přešticích.
Ve Venezuele
Brček se opět se vypracoval, začal také učit na místní univerzitě a byl respektovanou osobou. Ve Venezuele zemřel roku 1973, v Československu se na něj pak zapomnělo.
Na jméno Jaroslav Brček si tak dnes v Plzni možná vzpomene snad jen dnešní předseda České komory autorizovaných inženýrů a techniků (ČKAIT), Ing. Robert Špalek, jehož předci se s Brčkem znali, a on samotný si na paní Janu Brčkovou pamatuje.
Zmínky o španělsky psaných vzpomínkách jsou dostupné i dnes:
https://cesky.radio.cz/i-v-peru-a-venezuele-ziji-cesti-krajane-8092770
http://archiv.listy.cz/archiv.php?cislo=043&clanek=030430
Shrnutí – bunkr jako zdroj poznání a příběhů, výsledkem by mohla být česky psaná kniha Život plný kontrastů
V roce 2023 jsem se stal náhodně majitelem předválečného řopíku / bunkru z roku 1937 v Přibenicích na Lubenecku, a díky mým snahám o zjištění historie místa samotného jsem založil www.Pribenice.cz, stejně jako jsem se po více jak roční intenzivní vícenásobné snaze spojil s potomky rodiny Brčků, rozeným Venezuelanem, konkrétně vnukem, Leonardem Brckem.
Ten mi nakonec po získání důvěry poskytl španělsky psanou knihu, a později zapůjčil i rodinné fotografie, a po mé žádosti dal povolení knihu zpřístupnit českým čtenářům.
Strávil jsem desítky hodin svého času zdarma, teďka je jen na Vás, jestli projekt vzniknutí knihy zaujal, a podpoříte jej.
Název knihy by byl:
Dr. Ing. Jaroslav Brček a Jana Brčková: život plný kontrastů
s podtitulem
„Poštovní úřad šekový v Praze, Tyršův most v Plzni, dvůr Kalec u Žihle, řopíky a Brčkojc rodinné vzpomínky“
Předáme 
Organizátor sbírky (vlevo) s vnukem Dr. Ing. Jaroslava Brčka, Venezuelanem Leonardem Brckem (vpravo) v Praze, rok 2025, při zapůjčení rodinného fotoalba.
