Představte si, že vám partner o Vánocích řekne: „Nejsem muž. Nikdy jsem jím nebyl.“
Přesně to se stalo hlavní hrdince Magdě. Více jak dva roky tsunami nejistoty přepsala autorka do knihy Dnes ještě stojím – upřímného deníku, ve kterém se smích střídá se slzami a naděje vítězí nad chaosem. Teď potřebuje vaši pomoc, aby se příběh dostal k lidem, kteří možná právě hledají kyslík.
Proč jsem knihu napsala
Kniha vznikla jako moje osobní terapie. Psaní mi pomohlo nezbláznit se v době, kdy se mi dávno rozpadl svět pod rukama – manželství, identita partnera, pocit jistoty, domov. Můj život se i deset let po rozvodu hroutil víc a víc. Všechno, co jsem považovala za pevné, se začalo drolit. A tak jsem místo zoufalství zkusila slova.
Původně jsem to psala do šuplíku, jen pro sebe. Ale když jsem úryvky ukázala přátelům, byli dojatí a nadšení. Došlo mi, že takhle vypadá spousta příběhů – tichých, skrytých, nevyřčených. A že když už jsem si tím vším prošla, možná moje otevřenost pomůže i někomu dalšímu. Nabídne pochopení, úlevu, nebo třeba jen vnitřní pocit: „Nejsem v tom sama“.
Dnes už nový příběh, doplněný o nadhled, sebeironii, černý humor můžu sdílet. Ne jako oběť, ale jako žena, která tím prošla… a přežila. Ne krásně, ne elegantně, ale přežila. A někdy i to stačí.
O čem kniha je?
Kniha sleduje hlavní hrdinku Magdu od jednoho skutečného dne, kdy se magická rovnice manžel = manžel postupně měnila na můj manžel bude má exmanželka... a odhaluje, co se stane, když partnerova tranzice otřese celou rodinou.
Tahle kniha není jen o rozpadu manželství. Ukazuje, jak tranzice jednoho člověka zasáhne rodinu, přátele, okolí. Je o tom, co se stane, když se vám rozpadne jistota, identita i budoucnost – a vy přesto musíte jít dál. Je o pochopení, že cesta sebeobětování na úkor sebe sama není hrdinství. A že sebeláska a zdravé sebevědomí není sobectví.
Proč je výjimečná?
- Autentické deníkové zápisky přepsané s odstupem humoru a nadhledu.
- Neuhýbá před bolestí ani absurditou.
- Nabízí unikátní pohled z „toho druhého břehu“ – partnerky člověka v tranzici.
Proč je pravdivá a syrová?
- Psala jsem ji dřív, než bylo populární o trans-tématech mluvit. Nepřikrášluji, jen nechávám zaznít skutečné emoce – lásku, hněv, smích, strach.
Proč ji lidé potřebují?
- Pomáhá porozumět rodinám v krizi identity.
- Dodává odvahu mluvit nahlas o tom, co bolí.
- Ukazuje, že sebeláska není sobectví, ale kyslík.
Proč by se měl můj příběh dostat k dalším čtenářům/čtenářkám?
Protože…
- odhaluje, že i ti, kdo působí neochvějně, mohou uvnitř nést chaos, o kterém se těžko mluví.
- otevírá tabu tranzice z pohledu partnerky a rodiny, perspektivu, která v debatě o genderu často chybí.
- učí o odvaze říct: „Tohle není v pořádku,“ i když je jednodušší mlčet a hrát roli opory za každou cenu.
- ukazuje, že jinakost není slabost, ale startovní čára pro vlastní cestu – všech zúčastněných.
- připomíná, že svět vztahů není černobílý a pochopení vyžaduje čas, trpělivost i zdravé hranice.
- umožňuje mluvit o těžkých věcech nepřímo – skrze příběh, což je bezpečné pro dospělé i teenagery.
- demonstruje, že terapie sdílením funguje, a že bolest může být přeměněna v naději a humor.
- nepodává jednoduché odpovědi, ale pomáhá klást lepší otázky terapeutům, učitelům, partnerům i přátelům.
- pokud zůstane v šuplíku, zůstane jediným hlasem; vydaná kniha může být záchrannou sítí pro stovky rodin.
A protože může pomoci těmi, kteří si právě teď procházejí něčím podobným. A možná jim dá to, co jsem tehdy sama zoufale potřebovala:
- pocit, že v tom nejsou sami!
