Narodila jsem se s těžkou vadou dolních končetin – kolena i kotníky jsem měla otočené dozadu. Do pěti let jsem podstoupila osm operací, aby mi lékaři nohy aspoň částečně narovnali. Dětství provázely bolesti a omezení. S velkou láskou a obrovským nasazením se o mě starali moji rodiče. Díky nim jsem všechno dokázala zvládnout a nevzdat se. Bohužel už tu dnes nejsou.
V osmnácti letech přišla další operace kolene a krátce poté epilepsie, se kterou se léčím dodnes. Před dvěma lety mi bylo vyměněno koleno, následovala reoperace a od té doby jsem odkázána na invalidní vozík. Rok jsem měla nohu v sádře a poté v ortéze. Minulé léto mi byla diagnostikována rakovina střeva. Naštěstí léčba dopadla dobře a jsem pod pravidelnou kontrolou.
Před několika dny mi lékař sdělil, že další operace už není možná. Hrozí prasknutí kosti, vážné komplikace a v krajním případě i amputace končetiny. To je něco, čeho se velmi bojím.
Jsem vdaná a mám úžasného manžela, který je mi velkou oporou. Společně vychováváme devítiletou dceru Lidušku. Moc bych si přála mít možnost být s nimi naplno – vyjet na naši zahradu, být součástí obyčejných rodinných chvil a nezůstávat izolovaná.