Můj bratr byl úžasný táta. Bylo mu 40 let a poslední chvíle svého života zasvětil dvěma dětem – Kubovi a Aničce. Když bylo Aničce teprve 1,5 roku a Kubovi 3,5 roku, se s maminkou rozešli. Zůstali na všechno sami. A on to nevzdal. Miloval je nade všechno a staral se o ně s obrovskou láskou. Já jsem mu pomáhala, jak jen jsem dokázala.
Na jaře 2025 se mu náhle udělalo zle. Po sérii vyšetření přišla krutá diagnóza – atypický hemolyticko-uremický syndrom (aHUS), chronické selhání ledvin, systémová forma sklerodermie a další vážné komplikace. Začal boj o život. Třikrát týdně dialýza, biologická léčba, nekonečné dny v nemocnici.
Doma na něj čekaly dvě malé děti. Kubovi bylo 5 let, Aničce 3. Kuba má navíc podezření na poruchu autistického spektra a mentální postižení. Potřebuje speciální přístup, péči, trpělivost. Přesto se bratr nevzdával. Bojoval hlavně kvůli nim.
Podzim přinesl naději. Stav se zlepšoval, dialýza už jen jednou za 14 dní. Začali jsme znovu věřit, že to zvládne. Těšili jsme se, že to nejhorší máme za sebou.
Na Štědrý den se ale jeho stav náhle zhoršil. Otrava krve způsobená zlatým stafylokokem. Akutní operace srdeční chlopně v Ostravě. A pak telefonát, na který nikdy nezapomenu – máme se připravit na nejhorší. 31.prosince 2025 můj bratr zemřel.
Zemřel v den 6. narozenin svého syna.
Děti přišly o milovaného tatínka.