Když jsem poprvé dostala do ruky knihu Dagmar Šimkové, neodtrhla jsem se od ní, dokud jsem ji nedočetla. Totéž mi říkali lidé, kterým jsem knihu věnovala. Rozhodla jsem se totiž knihu vydat, První dvě vydání jsem ale v podstatě rozdala, protože o téma žen v komunistických žalářích nebyl v té době zájem. Od té doby uplynulo čtvrt století a podle knihy vznikla hra pro Národní divadlo, několik představení, výstav, reportáží a studentských filmů. Podařilo se mi pro ni získat doložku MŠMT k výuce dějin XX. století, byla čtená v rozhlase. Pořád ale nemá místo v dějinách literatury a není v povědomí veřejnosti. Ráda bych vydala nové, upravené vydání, pro mladou generaci. Také bych chtěla obnovit besedy ve školách, při nichž jsem knihu studentstvu rozdávala a mluvila o tom co byl komunismus. Takové diskuse jsem měla také v bývalém východním Německu, kde stát podporuje výuku novodobých dějin. U nás se bohužel s ničím takovým počítat nedá.






















