Narodila jsem se o skoro tři měsíce dřív. V důsledku fatálního onkologického onemocnění mé maminky došlo jak k němu a následnému krvácení do mozku, tak i k pozdní diagnóze DMO zpočátku nepříliš intenzivní terapii.
Navzdory tomu všemu jsem dnes šťastná, soběstačná a dělám to, po čem jsem jako malá toužila. Právě s tím potřebuji dál pomoci.
I se všemi traumaty, která zapříčinilo dětství a dospívání bez maminky, jsem vystudovala osmileté gymnázium a velmi toužila pomáhat dětem tak, jako mně pomohl profesor Vojta.
Bohužel, na cestě za vysokoškolským vzděláním se objevily nepřekonatelné překážky – od neochoty praktického lékaře mi studium fyzioterapie dovolit přes těžkou astereognózii (zkreslené vnímání vlastního těla v prostoru, od kterého se odvíjí neschopnost abstrakce a smysl pro početní a prostorovou orientaci, tedy problém s technickými předměty, které jsou součástí).
A tak jsem místo vysněné fyzioterapie nebo medicíny studovala od roku 2015 do roku 2024 jógu
– certifikovaný program Yoga for the Special Child, který mi umožňuje pracovat s dětmi s různými typy postižení. Od roku 2017 mi nesmírně pomáhal PhDr. Jiří Čumpelík, PhD. – fyzioterapeut baletu Národního divadla v Praze. Znalosti a dovednosti v józe jsem tak díky němu mohla prohloubit do té míry, že se v posledních dvou letech ve své praxi soustředím jen na tu skupinu lidí, s nimiž v rámci rehabilitace intenzivně pracují nejvíce právě terapeuti Vojtovy metody -
pracuji s dětmi s nejtěžší formou dětské mozkové obrny už od kojeneckého věku.
Nejsem fyzioterapeutka, tedy ani terapeutka Vojtovy metody, ale to, co mi dala jóga, se mi daří uplatňovat natolik dobře, že mám tu čest poslední rok a půl přímo spolupracovat s Mudr. Stanislavem Severou – špičkovým dětským neurologem, který je přímý žák a kolega Vojtův. Právě on ke mně řadu dětí do výhradního vedení doporučuje, nejedno z nich ihned po stanovení diagnózy.
A výsledky máme, pozoruhodně dobré.
Od začátku své praxe, tedy posledních devět let, jsem pracovala doma, především proto, že mé finanční možnosti vzhledem ke studijním nárokům nebyly takové, abych si mohla dovolit pronájem jiných prostor – natož v Praze, kde jsem do minulého roku žila – nyní jsme velmi šťastné ve Žďáře nad Sázavou.
Dnes mám ale dcerku v předškolním věku, která potřebuje soukromí, a natolik zavedenou klientelu (diář mám plný skoro na rok dopředu, v péči téměř tři desítky stálých dětí), že pro mne je reálné pronajímat si prostor k práci, který splňuje všechny potřebné parametry – finanční dostupnost, bezbariérovost (!), pěšky dostupnou vzdálenost k bytu (především kvůli tuhé zimě a dceřině docházce – nemohu řídit auto a pečuji o ni sama). K tomuto rozhodnutí navíc přispěl fakt, že jsme se musely přestěhovat do prostornějšího, avšak bariérového bytu – do patra rodiče větší, nemohoucí děti nevynesou).
