Světlanka se do svého roku a půl vyvíjela jako zdravá holčička. Aktivně se začala přetáčet na bříško, plazit, lézt. Poté objevovat svět po dvou nožičkách radostnou chůzí. Bavilo ji zkoumat svět hraček i dětských hřišť. Učila se postupně mluvit první slůvka až jich nasbírala v zásobě tolik, že už se dokázala s okolím slušně domluvit :-) Měla radost z návštěv příbuzných, i jiných dětí. Když jí bylo rok a půl, něco se stalo a vývoj se jakoby otočil a Světlanka začala ztrácet naučené schopnosti, přestala mluvit, už nevěděla, jak si hrát, jak reagovat na návštěvu u nás doma či děti na hřišti, a tak začala plakat a křičet z bezmoci, kterou uvnitř cítila…
Ta bezmoc naučit dceru cokoli nového, křik a pláč, kterým ji doprovázela, trvala dva roky. Mezitím nám odborníci diagnostikovali dětský autismus s mentálním opožděním. Začali jsme jako rodiče hledat cesty, jak Světlanku podpořit ve vývoji a přiblížit ji světu, který je kolem ní. Začala docházet na O.T.A. terapie a následně na ABA terapie, rehabilitaci, logopedii. Doma dostudováváme metody a přístupy, jak Světlance pomoct. Zkoušíme komunikaci obrázky, gesty. Natáčíme videa pro nácvik funkční hry. Trénujeme akceptace různých předmětu, prostředí, situací, kterých se obává (použít lžičku při přijímání potravy, použití zubního kartáčku, hřebenu a jiných každodenně potřebných věcí tolik problematických pro nás. Přijetí návštěv k nám domů, akceptace širších rodinných příslušníků, přijetí jiného hřiště, než toho, které zná. Máme velmi silnou potravinovou intoleranci, proto na rozšíření jídelníčku spolupracujeme s behaviorální analytičkou a zároveň na doplnění chybějících vitamínů, minerálů, bílkovin a dalších prvků s klinickou výživovou poradkyní – aby na všechno to učení měla vůbec sílu.
Všechny naše snahy ji postupně otevírají obzory přinášejí ovoce – začínáme mít stabilní oční kontakt, objevuje se sociální úsměv či dokonce smích v adekvátních situacích. Světlanka se začíná otevírat okolí, pozitivně vnímá osoby, které jsou opakovaně kolem ní. Začíná si hrát s hračkami, se kterými si děti hrají mezi 12–18 měsícem či si všímat mladšího sourozence.
Všechny tyto mini krůčky dopředu, občas zase zpět a zase dopředu v pomalém tempu jsou neuvěřitelně vysilující. Sama jsem se přistihla, že když přemýšlím o dalším dni, o tom v jakém nácviku pokračovat, co už je na dceru moc, jakou zapojit motivaci, co vyzkoušet…, zvedá se ve mně hladina stresu, nejistoty a pomalu nastupujícího vyhoření… Potom si jdu „odpočinout“ ke zdravému mladšímu sourozenci, se kterým jde vše tak nějak přirozeněji. A jsem v situaci, kdy v pohledu na jedno dítě vnímám stres a na druhé uvolnění… Není to tak absolutně a vždy, ale stejně… Jsem máma a mám je ráda oba stejně, proto v posledních měsících přemýšlím, jak ten pohled změnit, jak se na něco s dcerou těšit, jak do náročných nácviků toho všeho vnést něco jako „Jééé, Tobě to pomáhá, mě to baví, bez Tebe bych to nezažila, jsem tak ráda, že jsem s Tebou na té cestě malými krůčky vpřed. A je to právě proto, že jsi taková, jaká jsi.“
Paralelně k tomuto mému přemýšlení na mě několikrát na internetu „vykoukla“ Delfinoterapie. Na oficiálních stránkách je popisována jako daleko nejúčinnější z možných zooterapií…, a tak jsem se začetla dále nad řádky maminek, které se svými dětmi se stejnými nebo podobnými diagnózami terapii jednorázově nebo opakovaně absolvovali a všechny popisují posuny v pozornosti, sociální oblasti, otevřenosti, schopnostech následného učení se…
Postupně se ve mně zvedá touha. To bych chtěla zažít… „Světlanka něco prožije, zvedne se jí sebevědomí, motivace pro otevřenost světu a co šlo ztuha, půjde líp…“
A potom přijde studená sprcha v podobě ceny.
Zahodit tu myšlenku? Nebo se pokusit za ní jít?
Jedno je jisté, náš rodinný rozpočet na ni nemá. Pojišťovna ani jiná instituce na ni nepřispívá. Pomůžete nám Vy ke každodenním nácvikům prožít motivační terapii s delfíny?