Zapomínání je cyklus písní pro klavír a ženský hlas na slova básní Jiřího Žáčka. Hudbu k nádherným textům napsal Petr Koronthály, můj muž. A já se rozhodla písně nazpívat. Zpočátku ze zvědavosti, později se k tomu přidala ještě další výzva, zjistila jsem totiž, že bych těch písniček chtěla víc… Vznikla demo nahrávka sedmi písní a mým přáním nyní je, posbírat tolik peněz, aby mohlo vzniknout pokračování, snad i profi nahrávka. Protože myslím, že tahle muzika je tak pěkná, že si to zaslouží.
Celý cyklus Vám bude po skončení naší práce nabídnut k poslechu zdarma, ať už v demo verzi, nebo ve studiové podobě.
Cesta
Před několika lety jsem dostala do ruky složku papírů s notami a dožadovala jsem se u manžela, když to tak hezky napsal, aby mi to taky zahrál, že si to zkusím zazpívat. Myslím, že je dobrým skladatelem, ale klavíristou poněkud horším. Pamatuji si, že jsem ležela s naší novorozenou dcerkou v posteli a manžel se mi pokoušel přehrát part pro klavír, já se to pokoušela zazpívat… Naše čtyři starší děti byly zrovna u svých druhých rodičů, takže dlouhé víkendové ráno beze spěchu… časy klidu jsou dávno pryč, jelikož k jedné dcerce přibyla ještě druhá, a tak po našem statku pobíhá velmi kompaktní skupina čtyř dětí od deseti do dvanácti let a k tomu dvě velmi hlučné muzikální osoby v tylových šatečkách ve věku dva a čtyři roky.
Pořád jsem byla zvědavá, jak to asi zní, protože ze změti čar a kuliček jsem si nic zásadního nedokázala vyčíst a pořád mě to volalo. Jako kdybych svůj hlas potřebovala konečně něčím nakrmit. Trvalo mi čtyři roky, než jsem našla odvahu a hlavně čas, poptávat se po klavíristovi, který by mi věci přehrál a ani jsem nevěděla, co s tím, až se tak stane. Navíc jsem zjistila, že to asi bude muset být klavírista dobrý, skladby jsou v první řadě psány pro klavír a hlas je tady jen jakýmsi doprovodem. Nakonec jsem se seznámila s úžasnou Yanou Vashchuk, která je nejen dobrou klavíristkou, ale je i neskonale trpělivá, takže jí nevadilo, že jsem amatér a do osmi, případně do tří počítat neumím.
Výlety za Yanou pro mne byly rozvzpomínáním… jaké to je, něco dělat sama, soustředěně, jen pro svou radost, jak vlastně zní můj hlas. Absolutní a tolikeré ponoření se do bytí s dětmi je velkým zapomínáním. Na všechno, co člověk chtěl, čím chtěl být, co měl rád. Někdy je to zapomínání slastné a krásné, někdy velmi bolestné a ne úplně dobrovolné. Věřím, že každý z nás má své Zapomínání (a nemyslím tím zabouchnuté klíče, nebo ztracené brýle, i když i to může bolet).
Písní v cyklu je zatím sedm, přála jsem si, aby jich Petr mohl připsat víc (jak už to tak bývá, podejte ženě prst a …)
A tady se dostávám k prvotnímu důvodu, proč mne napadlo sbírku založit: na skládání jen tak pro radost není čas a veškerá naše práce se nyní podřizuje účelu uživit rodinu, případně opravit náš dům tak, aby na nás a kolemjdoucí úplně nespadl (ne že by nebyl krásný, to on je).
Prostořeká odpověď mého muže na mé přání byla, že písničky zadarmo by mi teď napsal, leda že bych byla renomovaná operní pěvkyně a udělala svojí interpretací dobrou reklamu jeho muzice. Jinak by taková práce stála asi třicet tisíc, dozvěděla jsem se po dalším pruzení a dotazování. No, renomovaná nejsem a operní pěvkyně už vůbec ne. Právě tahle odpověď mne ale absolutně „nakopla“ k jakémusi legračnímu postoji, „já ti ukážu a těch třicet tisíc si na to vydělám. A tajně se to naučim.“ Jak říkám, nápad to byl legrační a realizace v tajnosti skončila hned při bližším pohledu do not, kdy jsem s prosíkem přišla, „aby mi tu svojí blbost spočítal, to se nedá, se do toho klavíru trefit“… a také jsem potřebovala hlídat holčičky, když jsem se vydala za Yanou, která nebydlí úplně za rohem. A třicet tisíc navíc samozřejmě taky nevydělám…
Tajné a romantické to tedy nebylo, ale ve své lopotné snaze jsem se dostala až k tomu, že jsme k nám domů Yanu přivezli a sedm písní nahráli, nadvakrát a poměrně v rychlosti, jelikož děti byly rozdány na různá místa a času bylo málo.
Výsledné nahrávky jsou pro mne jakýmsi náčrtem, skicou, prvním pokusem, prostě demo snímkem. Slyším obrysy zamýšleného, snažím se vměstnat do předepsaného záznamu a zároveň najít výraz, barvu, hledám svůj hlas. Záznam písní je hrubým náčrtkem na novinovém papíře, když sníte o velké nádherné malbě a přitom nemáte na barvy a plátno. Zároveň nelze popřít, že taková nahrávka má své kouzlo v křehkosti nejistoty, ve vrzání prkenné podlahy, když se člověk pohne, ve specifické nedokonalosti našeho prastarého nedoladitelného klavíru.
A co nějaké obrázky?
Chtěla jsem k písním udělat sama ilustrace (téhle tužby jsem se zatím také nevzdala), ale táhlo mě to pořád k fotografii, ač fotit neumím. Měla jsem v hlavě konkrétní obrazy a nešlo se jich zbavit. Nečekala jsem, že se do hloubky za slovy básní dostanu při focení, které jsem původně brala jen jako jakýsi doprovod k písním. Jana Rudyšová (ta se zpočátku bránila, že postavy rozhodně nefotí) se se mnou neohroženě prodírala kopřivami na mnou určená místa, pozorovala za fotoaparátem mé propadání se do bahnité tůňky, vyptávala se na můj život, rozbíjela se mnou ochotně zrcadlo ve starém statku, provlékala se okny rozbitými i zasklenými, jen aby mohla zachytit to správné světlo. Jelikož zážitky při focení byly tak vydatné, že by vydaly na soubor povídek, zkusím některé připojit k fotkám, které budu posílat přispěvatelům. Z focení se stal neplánovaně velmi očistný proces (těžko se tomu věří, když ty svatební šaty jsou i po vyprání cítit bahnem). Básně se v tu chvíli dokonale propojily s mým vlastním životem. To nejskvělejší na focení bylo dáno naším dosti náhodným setkáním.
Zatímco zkoušení a nahrávání probíhalo za naprostého soustředění (rušeného jen výbuchy smíchu ze zoufalství – ono se to nezdá, ale je to nějaké pekelně těžké), při focení jsem prožívala velmi širokou škálu emocí. Byla to hra, čirá radost z tvorby.
Vlastně nejtěžší částí celého příběhu je pro mne jeho sepsání a… zveřejnění. Jelikož největší touhou posledních několika let bylo se někam schovat a nevylézt. Teď dělám pravý opak… a zjišťuji nakonec, že na tom světle je mi vlastně docela hezky.
Oběma Janám patří za všechno velký dík a zároveň doufám, že naše spolupráce nekončí. Mému muži patří dík za jeho muziku a trpělivost, se kterou mi vpisoval čárky nad notový záznam, to abych konečně pochopila, jak dlouho… :)
