Bezpečné auto pro Lukyho

Ráda bych vám představila svého syna Lukáše. Je to šestnáctiletý šikovný kluk, kterému osud postavil do cesty několik překážek. On se však statečně pere a překonává jednu za druhou. Z invalidního vozíku se postavil k berlím a i ty postupem času odhodil. Jelikož ale jeho cesta k samostatnému životu bude ještě dlouhá, potřeboval by nové auto, kterým by se dostával do školy, k lékařům, na rehabilitace, ale i na výlety, kde může nabírat novou energii.

Luky se narodil o několik měsíců dříve. Nejdříve to vypadalo, že bude vše v pořádku, přestal však na několik minut dýchat a neokysličil se mu mozek. Prognóza lékařů byla děsivá, a tak začala cesta plná neznámého. Dětská mozková obrna, později se přidala epilepsie a několik dalších diagnóz. Lukáš ale všem ukázal, že si svoji cestu tímto trnitým životem dokáže vybojovat.

V šesti letech začal trénovat chůzi s berlemi. Když slavil své desáté narozeniny, dal mi ten nejkrásnější dárek. Ano, on mně. I když by si v ten okamžik zasloužil tisíc dárků on. Odhodil berle a přišel ke mně po svých, jen tak, jako by to uměl od malička. Bylo to sice jen na chvíli, ale ten pocit vidět jeho úsměv na tváři byl nepopsatelný. Tekly mi slzy po tváři a já věděla, že pro něj musím udělat všechno, aby jednou mohl žít co nejkvalitnější život.

Na dva roky jsme zase museli vytáhnout berle, opět ty nohy neposlouchaly. Ale nevzdali jsme to. Podařilo se nám ve sbírce vybrat peníze na speciální operaci a vyrazili jsme směrem Kladno. Po operaci jsme doma cvičili. Někdy se mu nechtělo, ale jeho nevlastní otec dbal na to, aby jeho nadšení v lepší zítřky neodešlo. Vyplatilo se to a Luky měsíc po operaci vstal z gauče a přišel za mnou. Bylo to tady zas! A bylo to ještě úžasnější než před dvěma lety.

Už jsou to čtyři roky a Lukáš pořád chodí. Problém mu sice stále dělají nerovné terény kvůli špatné stabilitě a delší trasy, na ty však používáme invalidní vozík. Lukyho chůze je občas nejistá, občas spadne, ale on se zvedne a jde dál. Letos končí základní školu a úplně nevím, kam ho tentokrát osud zavane, ale nemáme malé cíle! Doufám a věřím, že bude studovat školu, která ho bude bavit, a jednou bude co nejvíce samostatný.

V našem životním rodeu je auto nezbytné. Ať už k dojíždění do školy, k lékařům, na rehabilitaci, nebo jen tak k babičce a na výlety. Naše auto pilně sloužilo sedm let. Snažilo se, ale každý rok skončilo v servisu. Tentokrát bychom potřebovali opravdu spolehlivé, se kterým bychom se nemuseli bát, kde budeme zase čekat na dědečka, až nás odtáhne domů. Někdy to bylo ale opravdu dobrodružství.

Něco málo máme našetřeno, ale nestačí to. Pokud by se vybrala menší částka, použijeme ji na starší auto. Kdyby se však podařilo vybrat více, rádi bychom koupili zánovní, možná i nové – to ale není nutné, důležité je, aby nám sloužilo co nejdéle.

Pokud vás zaujal náš příběh, velmi děkuji, že jste dočetli až sem.