Zdeneček se narodil 23. 3. 2012, jako zdravý chlapec. Po půl roce jeho vývoj začal stagnovat, přemohla ho extrémně vzácná genetická vývojová vada – patogenní varianta v genu KIDINS220.
Protein který je zodpovědný za optimální maturaci axonů a dendritů neuronů a podílí se na závažném genetickém onemocnění vývoje mozku. Tato porucha je v humánní medicíně vázána na fenotyp spastické paraplegie, intelektové disability, nystagmu a těžké obezity.
Má trvalé neurologické poškození mozku, které vyplývá z vývojové vrozené vady centrální nervové soustavy. Středně těžkou mentální retardaci, centrální hypotonický syndrom, vrozenou stenózu pulmonální chlopně, obezitu, (Ponto) cerebellární hypoplasie/atrofie.
Kvůli jeho nemoci rychle roste, vypadá mnohem starší a tak to bude i do budoucna, mentálně se jeho vývoj zastavil u sedmiletého dítěte, vyžaduje péči 24/7.
Dnes je našemu synovi 13 let, brzy již 14. Sedí s oporou na pokrčených kolenou, má hrb, leze po čtyřech a udělá pár těžkých kroků se speciálním chodítkem, nebo ze závěsným systémem a není to dokonalé, ale je to velký posun v jeho životě. Ze všech sil pilně cvičí, i když je to někdy fyzicky a psychicky náročné, přichází i bolestivé chvíle, pláč a jeho lítost. V tomto věku na něj doléhá jeho psychika více a tak navštěvujeme více psychologa.
Musíme každý den cvičit a posilovat veškeré svalstvo, protože mu ochabuje. Od jeho dvou let jezdíme pravidelně do léčeben, do lázní a na neuro rehabilitační pobyty, které pojišťovna nehradí, ale velmi nám pomáhají. Cvičíme také každý den doma, nebo s fyzioterapeutem. Musíme kupovat také pomůcky, které jsou potřebné ke cvičení, nebo k nácviku chůze. Zdeneček se ale nevzdává a snaží se ze všech sil, aby se mu jednou podařilo stát na vlastních nohách. Nepřestáváme mít víru a naději v zázrak, na který stálé čekáme. I přes všechny překážky, kterým občas čelíme jsme na něj velmi pyšní i za ty malé pro nás veliké pokroky.
Každý den dojíždíme do speciální školy, pravidelně navštěvujeme lékaře, rehabilitace, různé terapie a další odborníky, kteří mu pomáhají posouvat se vpřed. Tyto cesty jsou pro nás nezbytnou součástí života.
Největší překážkou se pro nás v poslední době stala doprava. Syn používá elektrický vozík, který je těžký a rozměrný. Bohužel jej sama nedokážu zvednout do běžného osobního automobilu. Každý převoz je fyzicky velmi náročný a někdy téměř nemožný. Bez pomoci druhých se často neobejdeme.
Proto bychom si přáli pořídit automobil s nájezdovou rampou, který by umožnil synovi jeho bezpečný a důstojný převoz přímo na vozíku. Takové auto by nám výrazně usnadnilo každodenní život – umožnilo by pravidelně docházet na terapie, do školy i k lékařům bez obav, zda převoz zvládneme.