Aby se Vojtíkovi ulevilo od neustálého napětí a nervozity

Vojtíkův příběh začíná mnohem dřív, než vůbec přišel na svět. Několik let snažení se mi nedařilo otěhotnět, i přesto, že zdravotně vše vypadalo v pořádku. Proto jsem byla poslána do nemocnice, aby mi udělali laparoskopické vyšetření. Vše proběhlo v pořádku a lékaři na nic nepřišli.

Tři týdny po zákroku jsem šla na běžnou kontrolu ke svému gynekologovi. Nikdy nezapomenu na výraz mého lékaře koukajícího se na monitor ultrazvuku, po chvilce mi oznámil „jste těhotná, asi v sedmém týdnu“. Před podobným zákrokem se v té době totiž nedělal těhotenský test, po této zkušenosti se v nemocnici už dělá.

Jako první přišly obavy o Vojtíka, přece jen měl asi měsíc v bříšku a už s ním lékaři hráli s laparoskopickými tyčkami hokej. Ale vše vypadalo dobře a těhotenství jsme si užívali. Porod proběhl v pořádku, narodil se nám krásny zdravý kluk (až na hypospadii).

První dva roky byly dost náročné, Vojtík skoro nespal. Pořád jsem čekala, že se to spraví, s jeho dětskou lékařkou jsme zkoušeli homeopatika, geopatogenní zóny v bytě a jiné. Netušila jsem, že jde o jeden z prvních příznaků ADHD. Teď mu bylo osm let a problémy se spaním má stále, je ne v takové míře. Určitě na tom mají zásluhu i bylinky, které mu dávám.

Do dvou let mi na něm nepřišlo nic zvláštního. Jen si pořád vyžadoval dospělou osobu, nejlépe aby mu četla. Zároveň se u něj začaly projevovat určité odlišnosti, než u stejně starých dětí kolem nás. Byl dost často „ve svém světě“, měl velmi dobrou fantazii. A taky začal přehnaně projevovat emoce. Ale pořad jsem si říkala, že z toho vyroste. Taky si začal dost cucat paleček a točit vlasy. To ve velké míře zůstalo do teď.

Učitelka v mateřské školce nás téměř okamžitě informovala, že to není běžné „zlobení dítěte“, ale že má podezření na ADHD. Na její popud jsme to začali řešit s lékaři a ti nám potvrdily ADHD. Hodně nám pomohlo, že jsme problém pojmenovali mohli tak Vojtíkovi pomoci. Později jsme kvůli jeho náročnosti zažádali o asistent pedagoga, který mu pomáhal.

Když mu byli tři roky přibyl mu bráška. Dlouho jsme ho na to připravovali. Věděl, že první asi tři roky to bude pro něj spíš jen přítěž a omezování. Zato teď si to kluci náramně užívají, hlavně co se lumpáren týče. 😊 

Nyní Vojta chodí do základní školy, kde má i svoji asistentku. Snažíme se najít různé způsoby, jak mu odlehčit hlavně od toho neustálého napětí a nervozity, která je pro něj unavující. Často ho z toho bolí hlava, má neustálou potřebu cucat si palec nebo mít cokoli v puse a okousávat to. Pořídili jsme různé kousátka, díky kterým nejí pastelky i s tuhami, už je jen okousává. 

Velmi zajímavé je poslouchat, jak Vojta popisuje sám sebe a své pocity. Že je pořád nervózní a přitom nechce, nelíbí se mu to a dělá mu to zle. Ale nejde to zastavit. Jak se snaží udržet pozornost na jednu věc, ale v tu chvíli mu do hlavy vejde celá armáda jiných myšlenek a tu jednu přeperou. Jde vidět, jak se opravdu velmi snaží, nevím, jestli víc kvůli sobě nebo spíš kvůli nám rodičům, aby nám udělal radost. Děti jako Vojta chtějí být milované a chtějí nám dokázat, že můžeme být na ně pyšní jako na ostatní děti, které „tak nezlobí“.

Na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?

Byla nám doporučena neurosenzorická terapie ve Verheul centru v Ostravě. Proto chceme peníze ze sbírky použít právě na ni. Bude se jednat o měsíční terapii, která by Vojtíkovi mohla pomoci ke zlepšení chování.