Komu pomůžeme?
Ahoj, doma mi říkají Saminko a v lednu mi budou 3 roky. Začátkem tohoto roku mi byla diagnostikována hyperkinetická porucha chování, opožděná řeč a rodiče měli podezření na PAS (porucha autistického spektra), který nám paní doktorka tento měsíc potvrdila. Nemluvím a často v sobě pociťuji velký neklid, což mě nutí dělat věci rychle, nedokážu se dlouho soustředit, mám nutkání stále běhat, točit se a někdy mám problém se i v klidu najíst. Poslední dobou jsem našel odvahu začít se kamarádit s vrstevníky, ale i když mám snahu, moc mi to nejde. Když zjistí, že nejsem jako oni, většinou utečou. Nevím, jestli si dokážete představit, jak smutné to je, když sami nic nedokážete. Rodiče se mi snaží pomoci, a protože chtějí udělat maximum, abych žil ten nejspokojenější život, hledají vše, co by mě k tomuto cíli přiblížilo. Dozvěděli se o terapii, kterou se zabývá neurosenzorické centrum Verheul. Podle toho co se o tomto centru dověděli, věří, že by se mi v tomto zařízení mohlo dostat pomoci, kterou tolik potřebuji. Ale sami to nezvládnou a proto by chtěli požádat o pomoc Vás.
Zdraví
Těhotenství bylo rizikové. Byla nutná hospitalizace matky a později klid na lůžku v domácím prostředí. Porod proběhl spontánně, ale Samko vdechl plodovou vodu a byl 4 minuty bez kyslíku. Bylo nutné jej napojit na ventilaci a později udělat USG mozku, kde byla zjištěna asymetrie. Po propuštění z nemocnice jsme navštívili dětského neurologa,který nám určil hyperkinetický syndrom a poslal nás na fyzioterapii. Samuško byl spokojené miminko, ale už jako malinký musel být stále v pohybu. Kopal neustále končetinami a nevydržel na jednom místě. Později nám byla doporučena Vojtova metoda, kterou jsme i praktikovali, syn byl slabý, a proto se mu vše oddálilo: držení hlavy, sezení, lezení i samotná chůze. Saminkoje prvorozený a tak jsme ze začátku neměli pocit, že je něco jinak než má být. Ostatní občas udivovalo, že dokáže ve 3 měsících tak dlouho sledovat jedno místo. Neukazoval prstem, s hračkami spíše manipuloval, než aby si hrál, nereagoval na pobízení a volání, očního kontaktu bylo minimálně, od ostatních dětí se vždy vzdaloval a nikdy jsme z jeho úst neslyšeli mami ani tati. Navzdory tomu jsme si často říkali, že každý jsme nějaký a chtěli jsme synovi dát na vše tolik času, kolik potřeboval. Důležité pro nás bylo, že vidíme úsměv na jeho tváři.
S příchodem druhého roku začal Samuelko vybočovat ve více ohledech a že není vše, jak má být, bylo jasné i nám. Začali jsme vyhledávat odbornou pomoc. Bylo to náročné období pro nás všechny, protože jsme zároveň byli hospitalizovaní pro opakované problémy s dýchacími cestami. Paní doktorka na neurologii a později i klinická psycholožka nám potvrdily naše obavy, a proto jsme začali navštěvovat speciálního pedagoga, který nám pomohl s navázáním očního kontaktu. Zkusili jsme i kanisterapii, protože syn miluje psy a dokázaly s ním zázraky. Hledání bylo opravdu těžké, ale podařilo se nám najít spoustu skvělých odborníků. Za skvělé centrum považuji třeba centrum Svetielko. Přes to všechno Saminkův stav začal být pro něj samotného nebezpečný. Vše dělal v takovém rychlém tempu, že si začal ubližovat. Časté padání nás přivedlo i na pohotovost, místo chůze používá běh a tak se někdy stalo, že místo dveří narazil do stěny, dokáže zakopnout i o svoji nohu. Doufali jsme, že pomoc najdeme při pravidelném navštěvování zmíněného centra Svetielko. Pravidelně navštěvujeme logopedii, biofeedback, snoezelen a fyzioterapii. Úrazů je mnohem méně, ale i tak je třeba neustále zvýšeného dohledu.
