Jmenuji se Elisabeth, ale doma mi říkají Elsa nebo Eliška. Ještě mi nejsou ani tři roky, což u irského setra znamená, že jsem pořád tak trochu pošuk.
Bydlím s lidskou mámou a setří kámoškou Nikou v Praze. Občas ale vyrážíme na srazy a výlety – letos v lednu třeba na hory. Asi víte, jak ta zima vypadala… zmrzlý sníh a samý led. Když jsem pak začala kulhat na levou přední tlapku, máma si myslela, že jsem si ji jen natáhla.
Dostala jsem klidový režim. Což je mimochodem strašná nuda. Jenže to nepomohlo. Tlapka bolela čím dál víc, a tak jsme jely k panu doktorovi – ortopedovi. Udělal rentgen, ale nebylo z něj moc jasné, co mi je. Dostala jsem léky na bolest a další klidový režim.
Jenže bolest se zhoršovala. Po třech týdnech jsme jely znovu. A tentokrát už to bylo jasné.
Nemám natažený vaz. Mám osteosarkom.
To je hodně ošklivá nemoc. Tak ošklivá, že bych se ani nemusela dožít třetích narozenin.
Jediná šance je amputace nohy, aby se nemoc dál nešířila. Máma to ještě konzultovala s dalšími doktory a jely jsme i na specializované kliniky. Všichni se shodli – jiná možnost není.
Příští týden mě čeká operace. A potom chemoterapie, rehabilitace… a doufám že ještě hodně moc času, který prožiju se svou smečkou tak parádně, jak jen to půjde
Máma mi slíbila, že pro to udělá všechno, na co jí budou síly stačit. A taky peníze, no. Bude to prý stát spoustu peněz.
A tak vás moc prosím o příspěvek na moje léčení. Slibuju, že budu bojovat jako lvice. Jako že se Elsa jmenuju.
