Dobří lidé v Čechách mi pomohli najít práci. Začala jsem pracovat a posílat peníze rodině. Vše se trochu zlepšilo, ale dál jsem si dělala velké starosti, protože doma každý den docházelo k výbuchům. Všechno to pokračovalo až do dne, kdy jsem se dozvěděla, že raketa zasáhla továrnu, kde pracoval můj zeť. Hned po výbuchu byl předvolán na Vojenský komisariát a prohlášen za zcela zdravého. Potom se ale probudil a uvědomil si, že mu prsty na levé ruce nefungují a levá strana obličeje je nakřivo. Dcera ho okamžitě vzala k lékaři, kde se ukázalo, že utrpěl dvě mozkové mrtvice. Nyní potřebuje každých šest měsíců léčbu a denně bere léky, které mu pomáhají přežít. Nebýt války, děti by měly zdravého otce.
Tím komplikace v naší rodině bohužel neskončily. V prosinci si moje dcera poranila koleno a byly jí diagnostikovány natržené vazy, poškození menisku a osteoartritida obou kolen.
Kvůli nemocným rodičům musela vnoučata během ostřelování zůstat doma, protože nemohli do úkrytu. Bomby na Sumy padají stále. Moje vnučka jako zázrakem nebyla ve škole v den, kdy na ni dopadly rakety. Mnoho lidí tam už zemřelo, včetně těch, kteří na Květnou neděli šli do kostela.
Situace ve městě se zhoršovala, a tak jsem se opět rozhodla pro zoufalý krok – vzít děti k sobě. Dcera nemohla opustit svého manžela, protože potřeboval pomoc a ona ho z lásky nechce nechat samotného.
Od května jsme s vnoučaty v České republice. I tady se našli dobří lidé, kteří pomohli s dokumenty, školou a mnoha dalšími věcmi. Jsme jim velmi vděční a žasneme nad tím, jak velká srdce mohou lidé mít k úplně cizím lidem.
