Chci své dceři zajistit budoucnost. Pomozte nám získat čas, který už nemáme.
Jmenuji se Míša a je mi 54 let. Jsem mámou osmnáctileté Mii, své jediné dcery, se kterou tvoříme celý život nerozlučnou dvojici. Život nám už několikrát ukázal, že nebude jednoduchý. Vždycky jsme ale držely spolu, pomáhaly si a bojovaly jedna za druhou.
Teď ale přišlo něco, na co se připravit nedá.
V polovině července jsem skončila kvůli obrovským bolestem v nemocnici Motol. Po sérii vyšetření přišla zpráva, která obrátila náš svět vzhůru nohama: pokročilá rakovina děložního hrdla s vysoce agresivním zhoubným nádorem, který tlačí na pletenec nervových zakončení a způsobuje patologickou neuropatickou bolest. V tomto stadiu už operace není možná.
Navíc dlouhodobě trpím těžkou anémií a mám diagnostikované autoimunitní onemocnění štítné žlázy. Moje tělo je už velmi vyčerpané. Před dvěma lety jsem při větším zubním zákroku s analgosedací prodělala anafylaktický šok a další tři měsíce jsem se z něj zotavovala. Při výšce 172 cm vážím pouhých 48 kg a nedaří se mi váhu zvýšit. Pomáhají mi speciální nutriční přípravky, jako jsou Nutridrink, Fresubin nebo Nutridrink Protein, jejichž doplatek pro nás představuje přibližně 2 000 Kč měsíčně.
Vzhledem k mému celkovému zdravotnímu stavu by pro moje tělo agresivní chemoterapie a intenzivní ozařování představovaly obrovskou zátěž. Po konzultaci s lékaři jsem se proto rozhodla pro paliativní péči.
Ne proto, že bych se vzdala. Ale proto, abych mohla svůj zbývající čas prožít co nejvíce se svou dcerou. Abych měla ještě možnost být mámou, ne jen pacientkou. Abychom spolu mohly mít obyčejné dny, společné chvíle a vzpomínky, které si Mia ponese celý život.
Největší bolestí není moje nemoc. Můj největší strach je, co bude s Miou.
Mia je ve čtvrtém ročníku střední školy. V květnu ji čeká maturita, v únoru devatenácté narozeniny a maturitní ples. Pro většinu rodičů jsou to chvíle plné radosti, příprav a očekávání. Pro mě jsou zároveň chvílemi, u kterých si nejsem jistá, zda je ještě zažiju.
Celý život jsem si představovala, že svou dceru uvidím maturovat. Že budu stát vedle ní při šerpování, budu na ni pyšná a uvidím ji vykročit do dospělého života. Stejně jako jsem si představovala, že jednou uvidím její svatbu a poznám svá vnoučata.
Místo toho dnes přemýšlím, kolik z těch okamžiků ještě stihnu.
Lékař mi řekl, že pokud nenastanou komplikace a budu se šetřit, existuje malá naděje, že bych mohla svůj čas prodloužit až k Míině maturitnímu plesu. A právě téhle malé naděje se držím. Protože nechci nic velkého. Chci ještě jednou vidět svou dceru krásnou v plesových šatech a být u toho.
S Miou už jsme vyrazily vybrat plesové šaty a nechaly jsme si udělat společné fotografie. Fotografie, které by měla Mia jako vzpomínku na maminku pro případ, že už u jejího maturitního plesu nebudu.
Nechci, aby moje dcera jednou vzpomínala jen na nemoc. Chci, aby měla fotografii, na které jsme spolu. Krásné, upravené, usměvavé. Máma a dcera. Tak, jak jsme spolu byly celý život.
A právě v tom je možná celý můj boj. Nechci už tolik času pro sebe. Chci ještě stihnout udělat něco pro Miu.
Přišla jsem o zdraví. A teď i o práci, kterou jsem milovala.
Celý život jsem pracovala jako kadeřnice. Byla to práce, kterou jsem milovala a do které jsem dala obrovské množství času, energie, vzdělávání i peněz. Záleželo mi na tom, aby každá klientka odcházela spokojená a cítila se krásná.
Dnes už ale moje tělo práci nezvládá. Ještě jsem se pokusila udělat kamarádce náročný melír. Práce, která kvůli své náročnosti a preciznosti trvá čtyři až šest hodin, pro mě znamenala takovou zátěž, že jsem následně skončila na tři dny v posteli s masivním krvácením a nesnesitelnými bolestmi. Bolest nepovolila ani přes silné opiátové náplasti a léky na průlomovou bolest. Byla to jedna z posledních situací, která mi ukázala, že už svou milovanou profesi opravdu nemůžu dál vykonávat.
Pro člověka, který své práci věnoval tolik let a tolik ji miloval, je to další obrovská ztráta.
Najednou je všechno pryč a už nikdy se to nevrátí.
S definitivním koncem práce jsem ale nepřišla jen o něco, co jsem milovala. Přišla jsem také o příjem, ze kterého jsem dosud platila nájem, chod domácnosti, školu své dcery a další běžné výdaje.
K tomu dnes přibývají náklady spojené s mou nemocí a výživou. Paliativní tým nám pomáhá s léčbou bolesti, psychickou podporou i sociální pomocí, ani tato pomoc ale nedokáže pokrýt celý měsíční chod domácnosti.
Mia je mladá slečna, která má před sebou celý život a spoustu plánů. Od tří let tančí. Jako malá prošla baletem, později se věnovala závodnímu discodance, kde často vyhrávala, a poslední dva roky tančí street dance. Tanec je pro ni radostí, odreagováním a místem, kde může být sama sebou.
Má také obrovský talent na jazyky a ráda by studovala vysokou školu.
Mia má před sebou budoucnost. Jen teď potřebuje možnost ji skutečně začít.
Nechci Mie koupit bezstarostný život. Chci jí dát možnost ho začít.
S Miou žijeme samy dvě. Nemáme nikoho, kdo by za nás mohl jednoduše převzít naše starosti.
Moje maminka i tatínek oba dva zemřeli. Mia tak nemá babičku ani dědečka, ke kterým by se mohla po mém odchodu uchýlit.
A právě proto je teď tak důležité, aby měla alespoň stabilní zázemí.
Na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?
Potřebujeme zvládnout náklady na bydlení, domácnost, školu, výživu a vše, co s mou nemocí přichází. Nájem včetně poplatků činí 34 500 Kč měsíčně.
Mia potřebuje zůstat v současném bytě alespoň do konce srpna. Čeká ji maturita, možná ztráta maminky a obrovská životní změna. Přidat k tomu ještě stěhování by pro ni znamenalo další nesmírnou psychickou zátěž.
Nejde proto o peníze na luxus. Jde o čas, bezpečí a možnost dokončit školu bez toho, aby se v osmnácti letech musela okamžitě postavit úplně sama na nohy.
Teď potřebujeme, aby se svět postavil za nás.
S Miou máme doma ještě jednoho člena rodiny – čtyřletého biewer yorkšíra Indiho. I on je součástí našeho každodenního života a hlavně Miiných procházek a chvil, kdy potřebuje přijít na jiné myšlenky.
Jsou to obyčejné věci. Procházka se psem. Tanec. Háčkování. Škola. Plesové šaty. Fotografie. Společný večer. Právě o tyhle obyčejné věci teď bojujeme.
Nikdo mi nemůže vrátit zdraví. Nemůžeme zastavit čas. Nikdo mi nemůže slíbit, že budu u maturity, svatby nebo jednou u narození vnoučat.
Můžete nám ale pomoci, abych ten čas, který mi ještě zbývá, nemusela prožít v neustálém strachu o to, co bude s mou dcerou.
Za každý příspěvek, každé sdílení a každou pomoc vám z celého srdce děkujeme.
