Na vozíku ještě dál

Martin se stal kvadruplegikem v červnu roku 2010, když mu bylo 27 let. Tehdy se po několika letech vrátil z Anglie, kde pracoval jako číšník, a plánoval pomalu, ale jistě trvale zakotvit v České republice. Zanedlouho po návratu se vydal na víkend s kamarády na Máchově jezeře. V průběhu skvěle se rozvíjející zábavy bohužel přišel nápad, že se půjde skákat z kamene umístěného ve vodě. Jenže si v tom zápalu bohužel neprověřili hloubku, takže taková šipka se Martinovi stala osudnou.

První prognózy zněly tragicky a v podobném duchu se nesly i další týdny. Nehýbal se a musel za něj dýchat přístroj, neboť sám toho nebyl schopen. Navzdory výhledům ze strany lékařů ale Martin začal postupně dělat pokroky, které se z pohledu vědy jevily jako zázrak. Pravdou ale je, že zázrak by byl, kdyby se postavil na nohy, což se nestalo, a tato skutečnost nastavila směr jeho novému životu. Martin se snažil jej přijmout co nejdříve, aby mohl efektivně postupovat v jeho zkvalitňování. Samozřejmě si procházel těžkými časy, apatií, obavami a nechutí ke všemu, nicméně tato fáze netrvala tak dlouho, jak by člověk očekával. Posupně přijal svůj stav i možnosti a začal pracovat na tom, aby se co nejvíce osamostatnil a omezil jak potřebu cizí pomoci, tak délku úkonů, které zvládal sám. Odehrála se spousta událostí a milníků, uběhlo mnoho let a Martin se postupně stával schopnějším. Osvojil si efektivní pohyby, nastavil vyhovující režim, pustil se do pravidelného vaření. Profesně se nejprve uplatňoval v IT oblasti, ale následně dostal nabídku práce na spinální jednotce (specializuje se na pacienty s poškozenou páteří) v Liberci. Přesně tam, kde před lety sám ležel, ale nyní se stal člověkem na té druhé straně – jako terapeut provází pacienty po úrazech, nehodách a onemocněních, které alespoň částečně narušily hybnost, a ukazuje jim cestu s obrovskou dávkou autentického porozumění a praktických rad, které jsou v tomto směru k nezaplacení. Bohužel některé věci k zaplacení jsou a jedná se především o pomůcky, které výrazně zkvalitňují život lidem, kteří každý den bojují se svým handicapem. Byznys je v tomto směru zcela neúprosný, a tak takové „maličkosti“ stojí nemalé částky. Přesto si Martin spoustu z nich jakožto invalidní důchodce a zároveň aktivně pracující člověk uhradil a hradí stále. Mluvím například o jednom z invalidních vozíků, každodenní asistenci, kterou nezbytně potřebuje, ale třeba také autu – speciálně si jej nechal upravit na ruční řízení, a celkově lepší manipulaci. Na to mu přidala pojišťovna.

Některé věci pojišťovna alespoň částečně hradí, ale bohužel se zatím neumí příliš přizpůsobit individuálním potřebám, protože každý případ je prostě jiný a omezení hybnosti se rozmisťuje po celém těle. Neexistuje tedy univerzální pomůcka, protože vše musí být na míru. Jednou z nich je právě ta, na níž vznikla tato sbírka. Pro Martina, který si zaslouží víc, než má (zrcadlem toho je způsob života a to, jak se jej rozhodl vědomě i smysluplně pojmout). Jedná se o elektrické kolečko s řídítky – něco na způsob e-koloběžky, akorát pro člověka na invalidním vozíku. Díky tomu se stane výrazně mobilnější, bude se moct pohybovat po různých terénech, které s ním zdolává každý, kdo je zrovna „po ruce“, ale omezení v tomto směru prostě je. 

Martinův všední den začíná v 6:00, kdy dorazí asisentka. Šikovná slečna s ním cvičí (nezbytná činnost pro ne zcela hybného člověka, aby se co nejvíce snížil počet křečí a svalových omezení) a oblékne ho. Z postele, kterou má výškou upravenou k vozíku, se umí na vozík a naopak přesunout sám, i když samozřejmě je to s asistencí rychlejší, takže před prací žádoucí.

Jak již bylo zmíněno, Martin pracuje na liberecké spinální jednotce jako terapeut. Poskytuje pacientům s poruchou hybnosti cenné rady, techniky, vychytávky, informace o sociálním systému, učí je správně cvičit a být více efektivní a v neposlední řadě je jim obrovskou psychickou podporou, která je v takových situacích naprosto nezbytná. Úvazek má Martin vzhledem k omezením vyplývajícím z jeho zdravotního stavu tříčtvrteční, a i to je často velmi náročné. Provází jej totiž více či méně závažné zdravotní potíže – pro kvadruplegiky typické. Přesto má jasno v tom, že být doma není naplňující a zaměstnání by si rád udržel co nejdéle to bude možné.

Ve volném čase rád čte, poslouchá hudbu, sleduje filmy, zajímá se o aktuální dění, je věrným fotbalovým fanouškem, příležitostně si zajde s kamarády na pivko a je poměrně náročným strávníkem – i díky rokům stráveným v odvětví gastronomie má poměrně jasnou představu o dobrém a kvalitním jídle, kterému se s chutí oddává. Většinou volí vegetariánskou stravu, ale občas sáhne i po masných pokrmech. Zároveň velmi rád cestuje a objevuje nová místa. V tom je však bohužel vzhledem ke svému stavu poměrně omezený. I proto vznikla tato sbírka. 

Martin je v rámci možností samostatný, čímž se stává vzorem pro obrovské množství lidí, a to nejen těch, kteří patří mezi invalidy. I proto jednou za čas přednáší na konferencích, kde vypráví svůj příběh. A nyní ho – byť zkráceně – vyprávím já. Nikdy jsem žádnou takovou sbírku nezakládala a nemám představu, jak to celé dopadne. Ale vím, že neudělat nic je vždycky mnohem horší. To mě naučil ten největší bojovník a guru, můj starší brácha Martin.

Martin (39) vždycky miloval život. Patřil k těm lidem, kteří ve společnosti září. Rád se bavil, uměl zajistit zábavu pro ostatní a přinášel mezi druhé světlo. Zároveň si vždy zachovával svoji melancholii a obecně přemýšlivou povahu, která ne vždy tu lehkost bytí usnadňovala. Jeho dětství nebylo nejšťastnější a své duševní bolesti si – jak to tak bývá – nesl celým dosavadním životem.  Nicméně se úspěšně vyučil truhlářem a poté se zařadil do pracovního procesu v oboru gastronomie. Zde se mu dařilo, vystřídal vícero podniků, ale po čase se rozhodl uplatnit své zkušenosti a zkusit štěstí jinde, v Anglii. Tam prožil pár náročných let, kdy nejprve bojoval s krušnými začátky spojenými s obvyklou adaptací na nový systém v zahraničí – jazykovu bariérou, kulturními rozdíly, socializací s dalšími místními i zahraničními kolegy, spolubydlícími a tak dále. Občas přiletěl, aby zapařil s kamarády nebo jel na dovolenou s rodinou… Jednoho dne se ale rozhodl vrátit, časem i usadit... Po pár měsících od návratu se vydal na víkend s kamarády, v červnu 2010. To mu ale změnilo život.

Peníze budou použity na koupi elektrického přídavného pohonu k invalidnímu vozíku. Tato pomůcka výrazně zkvalitní život člověku, který obvykle potřebuje asistenci/doprovod na sebekratší procházku. Vzhledem k už tak velkému omezení hybnosti nemá bohužel šanci posílit své svaly natolik, aby se uvezl jen za pomoci rukou (zvládá to na rovném terénu a ve vzdálenosti do 1 km; nesmí však být na trase kopec, štěrk, výmoly, zkrátka nic, co představuje nebezpečí z důvodu náročnosti či narušení stability). Musí se tak vždy spoléhat na druhé, což značně ztěžuje nejrůznější aktivity. S těmito řídítky připomínajícími koloběžku se stane výrazně samostatnější a bude moci dokázat, že život z vozíku není důvodem k rezignaci na život a zájmy. Jak již bylo uvedeno výše, veškeré pomůcky tohoto typu musí být na míru. Nelze tedy zakoupit jedno univerzální kolečko s předpokladem, že bude vyhovovat. Pokud se zázrakem opravdu podaří peníze vybrat, bude následovat náročnější proces výběru, zkoušení, případně úprav, aby pomůcka opravdu pomohla – Martin musí být schopen ji nasadit, ovládat i odejmout bez nutné asistence druhých osob. Osloven byl tento e-shop, který vypracoval cenovou nabídku: Triride | Ultina. V případě, že se nepodaří potřebnou částku vybrat, koupě bude odložena do doby, než na ni dosáhneme. Pokud ji přesáhneme, pak velmi záleží na tom, o kolik. Pravdou však je, že peníze pro kvadruplegiky se nikdy neztratí. Nelze tedy vyloučit ani možnost investice do neziskových organizací, které se aktivně zabývají zkvalitňováním života potřebných. Veškeré doklady o nákupech a pohybech budou v případě zájmu samozřejmě doloženy.